Epizoda 1 - Genog

Přejít na obsah

Epizoda 1

Muži, kteří vybudovali Ameriku
 Spojené státy

 Muži, co stvořili Ameriku
 
Finanční krize nepřichází stylem, že by nějaký úředník zapomněl na nějakou složenku, nebo připsal nulu navíc. Jsou dvě možnosti, jak krize vznikají:
1, jde o předem plánovanou akci konglomerátu, za účelem pročištění trhu a pozření relevantní konkurence dřív, než se dostane na mez, která by je mohla ohrozit;
2, války mezi konglomeráty, kde jde o moc, především o ego na úkor ostatních.
 
 
Jak se staly Spojené státy Americké průmyslovou a světovou velmocí.


Počátek budování moderní Ameriky se dá připsat k atentátu na Abraháma Lincolna, 16tého prezidenta Spojených státu, 14. dubna 1865, tedy pět dnů od oficiálního skončení občanské války. Prvního amerického prezidenta za republikány, který v občanské válce (12. dubna 1861 – 9. duna 1865), byl vůdce severní Unie, proti jižní Konfederaci. Bylo to v době, kdy ještě nebyli politici, kteří by zaštiťovali chod společnosti. Americkou politiku čeká ještě dramatická evoluce, kdy její hlavní roli ve světě dají ti, kteří budou Ameriku budovat k obrazu svému. V té době, i přes politickou strukturu spojených státu, byla Amerika spíš pořád jen kontinentem, než jedním státem. Státy se ke konfederaci připojovaly od východu na západ až do roku 1912 (Havaj a Aljaška až v roce 1959) a po tuto dobu většinou vládl chaos a bezpráví, vše bylo podřízeno dobyvatelům, dobrodruhům a kapitalismu a to v jeho té nejsurovější podobě, který stál i přes vítězství abolicionistů na otroctví všech zaměstnanců. Amerika je obrovská země a i přes vydávané zákony není možné dostát spravedlnosti všude a pro všechny. Jen ten, kdo měl peníze, měl vizi, byl disciplinovaný a byl extrémně houževnatý, si mohl koupit zaměstnance, mít moc a dopřát si luxusu. A v oněch dobách založilo pět mužů vizionářů svá impéria a během padesáti let stvořilo Ameriku, udělali z ní průmyslovou velmoc a stanovili standard pro Americký sen. Země je po válce rozdělena a svět se dívá na demokracii jako na neúspěšný experiment, která vznikla ve spojených státech v druhé polovině 18. století, byť ve smyslu republikánství. Nikdo si v ten čas ještě neuvědomuje, že je tu nová éra, že Amerika kráčí k pokroku. Tenkrát panovala jen čistá konkurence, mozek proti mozku, houževnatost proti houževnatosti a to byla ta hlavní hnací síla, která ji dovedla až na samotný vrchol průmyslových velmocí.
 
Toho času byl Cornelius Vanderbilt (27.5.1794 – 4.1.1877), zvaný taky jako „Commodor“ (komodor - námořnická důstojnická armádní hodnost) nejbohatší člověk Ameriky, který vlastnil vnitrostátní a taky zaoceánské lodě. Pocházel z chudé rodiny holandským přistěhovalcům a měl průměrnou výchovu a vzdělání. Patří mezi nejvýznamnější Americké podnikatele 19. století, jedním z prvních, který začal budovat monopolistický podnik a to v takovém stylu, že měl vliv na mnoho dalších odvětví tehdejšího průmyslu a celé tehdejší společnosti. Vanderbilt si moc dobře uvědomoval, jak moc je důležité přepravovat zboží z místa na místo a zasvětil tomu celé své podnikání. Od dětství pracoval na trajektu svého otce, a když mu bylo šestnáct let, půjčil si od matky 100 dolaru, za který si koupil Periauger (malá plachetnice s mělkým ponorem, především pro vnitrostátní přepravu), kterou pokřtil Swiftsure. Své podnikání začal nákladní lodní dopravou mezi Staten Island a Manhattan. Právě zde, díky své energii a dychtivosti v tomto obchodu se stal synonymem lodní dopravy a vysloužil si výše uvedenou přezdívku Commodor. Založení společnost Dispatch Line a jeho agresivní marketing, mu vynesl monopol mezi New Yorkem a Philadelphií a vlastně v celém okolí New Yorku. Není tajemstvím, že jeho obchodní schopnosti byly tak obávané, že mu dokonce konkurence zaplatila zato, aby opustil řeku Hudson. Vanderbilt se potom přesunul do Long Island Sound. Do poloviny čtyřicátých let vlastnil flotilu o síle víc jak 100 parníku. 8. října 1833 cestoval vlakem, který jel ze South Amboy do Bordentownu, ve kterém cestoval taky 6. prezident spojených státu John Quincy Adams a Irský herec Tyrone Power. Vlak měl v Hightstowne v New Jersey nehodu, při které zemřeli dva cestující, a 21 jich bylo zraněno. Cornelius Vanderbilt při vykolejení vlaku díky prasklé nápravě vyváznul jen se zlomenou nohou a prohlásil, že už nikdy nebude cestovat vlakem. Jak už to někdy paradoxně bývá, o pár let později se stal železničním magnátem. Když v roce 1849 vypukla kalifornská zlatá horečka, přešel Vanderbilt z vnitrostátních parníkových linek na zaoceánské parníky. Založil Accessory Transit Company, která přepravovala v době zlaté horečky dobrodruhy a všechny, kteří na nich vydělávali mezi New Yorkem a San Franciskem. Byl jeden z prvních iniciátoru k výstavbě kanálu ve střední Americe, který by spojil Atlantický oceán s Pacifickým. Vanderbilt ho plánoval v Nikaragui, ale nepodařilo se mu sehnat sponzory. A tak dopravoval pasažéry z New Yorku přes Karibský záliv a řeku San Juan přes Nikaragujské jezero Lago Cocibolca do města La Virgen a odtud 12 mil kočárem po souši do San Juan del Sur a pak lodí do San Franciska. Byla to sice krkolomná cesta, ale díky tomu, že v té době ještě nebyla železnice rozvinutá, byla nejrychlejší. Byla rychlejší, než již zaběhlá trasa přes Panamu a taky okolo Cape Hornu na jižním cípu Jižní Ameriky, která trvala několik měsíců. Vanderbiltova linka byla tak úspěšná, že jen na ní vydělával přes milion dolaru ročně (dnes 26 milionu dolaru). To se ale mělo brzy změnit.
 
Pro zajímavost: Vanderbiltova myšlenka na výstavbu Nikaragujského průplavu, se začala realizovat 22. prosince 2014, konkurenta Panamskému průplavu, od kterého je vzdálen cca 700km a který by měl být dokončen v roce 2019. Mezi hlavní investory patří Čína, Rusko, Arabské emiráty a Japonsko.
 
V době občanské války úzce spolupracoval s konfederací, vedenou Abrahamem Lincolnem. V této válce přišel o svého nejstaršího syna George Washingtona Vanderbilta II, který zemřel na zápal plic. Těžce nesl jeho ztrátu, jelikož byl to jeho nejoblíbenější syn, s kterým počítal jako se svým nástupcem. Za pomoc a zásluhy konfederaci dostal po válce od kongresu zlatou medaili. 40 let buduje jednu z největších námořních říší na světě. V té době probíhají práce na první transkontinentální železnici a Vanderbiltovi je jasné, že změní Ameriku a to tím, že především zkrátí čas přepravy materiálu a lidí až o jeden měsíc. Již v polovině padesátých let se začínal zajímat o železnice. Nejatraktivnější linky toho času byly New York, Providence a Boston Railroad, známá taky jako Stonington. Snižováním poplatku na konkurenčních linkách snížil cenu akcií Stoningtonu a v roce 1847 převzal předsednictví ve společnosti a stal se jejím prezidentem. Vanderbilt viděl v železnici budoucnost, měl vizi, která mu ukazovala možnosti této dopravy, a proto prodal ke konci občanské války všechny aktivity v lodní dopravě a začal investovat do železnice. V roce 1863 získal New Yorskou, Harlemskou a Hudsonovu linii (která projížděla po Erijském kanálu) a následně po centrální železnici v New Yorku. V boji s konkurencí se neštítil vzít si jako rukojmí samotné pasažéry. Například když ho jednou nazvala konkurence slabochem a starcem, tvrdě pocítila nejen jeho hněv, ale hlavně jeho sílu a moc. V boji o železniční tratě na východ od Mississippi, zablokoval Alabany most (Hudson River Bridge). To se psal rok 1866 a v té době ještě vše bylo dovoleno. Tenkrát pronesl před svým synem Williamem jeho známý výrok: „když chtějí válku, budou jí mít. Teď se budeme dívat, jak krvácí“. Dnes něco takového díky antitrustovým zákonům už není možné. Most byl toho času jediný, který spojoval Ameriku s přístavem a tím celým světem. Blokádu držel tak dlouho, dokud akcie konkurence nezačaly klesat, které pak následně skoupil. Takto získal 40% železnice v USA. Po tomto triumfu začal v roce 1869 stavět Grand Central Depot (Grand Central Station), který po jeho dokončení v roce 1871 spojoval jeho tři nové linky Harlem, Hudson a NY Central. Jedná se o doposud největší budovu v New Yorku a je to Vanderbiltuv monument síly a moci železnice. Toho času to bylo největší železniční nádraží na světě se 44 nástupišti a 67 kolejovými trasami umístěnými nad sebou ve dvou podlažích. Své impérium vybudoval tvrdě a to nejen sám k sobě, ale byl tvrdý a neústupný ke všem ostatním, tedy hlavně ke konkurenci. Zastrašování a jiné nekalé praktiky mu nebyly cizí. Ve svých začátcích, kdy začínal kariéru v lodní dopravě, si účty s konkurenty vyřizoval pěstními souboji a například na Long Island Sound si vysloužil přezdívku „zlodějský baron“. Celý tehdejší svět byl o tom, že jen ti silnější, nebo jinak „šikovní“ měli právo na úspěch. Přesto se našli i takoví, kteří ho dokázali obelstít a dokonce na něm zbohatnout, aniž by jim v tom mohl zabránit. Vanderbiltova pro něj významná prohra přišla, odkud by ji vůbec nečekal.
 
Chicago je nejrychleji rostoucím městem Ameriky. Železnice, která ho spojuje s New Yorkem je jedna z nejcennějších na světě a nepatří Vanderbiltovi. Aby jeho říše byla úplná, potřeboval kontrolu na železnicí Erie. Vanderbilt měl miliony dolarů a kapsy plné peněz jsou vždy výhodou, když chcete získat kontrolu nad cizí korporací. Vanderbilt instruuje své agenty, aby koupili co nejvíce akcií Erie, a chce mít co nejdříve nad společnosti kontrolu. Jay Gould a Jim Fisk pro něj kupovali akcie. Prokoukli Vanderbiltův plán a vycítili svou příležitost. Dostali rafinovaný nápad, jak rychle a toho času relativně bezpečně a legálně zbohatnout. Jsou to lidé, které vytvořil Vanderbilt a jemu podobní. Jsou nemilosrdní a s velkými ambicemi jako oni sami. V suterénu skaldu Erie založili tiskárnu, na které tiskli akcie Erie. Roky se jen dívali na vládu komodora a sami chtěli vybudovat svou říši. Každou akcii, kterou vytiskli, ředili Vaderbiltův podíl ve společnosti. A vytiskli jich 100000 kusů! Čím víc si Vanderbilt koupil akcií, tím víc jich musel koupit, aby se přiblížil k většinové magické hranici. Jejich plán je dnes známý jako „zalévání zásob“ a je ilegální. Za něco takového se dnes tvrdě trestá a to i odnětím svobody nepodmíněně. Je naprosto jednoduchý a geniální. A od tohoto okamžiku už nikdy nebude Wall Streat taková jako předtím. Toho času bylo jediné pravidlo, že žádné pravidla neexistovala. Vaanderbilt koupil ředěné zásoby Gould a Fiska za 7 milionu dolarů, v dnešním přepočtu asi jedna miliarda dolarů. Na vrcholu své moci je Vanderbbilt překonán dvěma neznámými muži a chtějí, aby svět o nich věděl. „Někdo se musel tomu starému bastardovi konečně postavit“, prohlašuji před novináři se škodolibým smíchem. Pro Vanderbilta to byla zostuzující porážka, pro člověka, který byl největší ze všech a chtěl vlastnit všechno, pro něhož byly peníze tak moc důležité, byl veřejně ponížen. Gould a Fisk byli na vrcholu své kariéry, ale probudili spícího lva. Vanderbilt slibuje, že už nikdy nebude poražen!
 
Nejde jen o peníze. Jde o to vyhrát. Samozřejmě pokud se vyhrávají velké peníze, následují další peníze, ale to by nemělo být hlavním cílem. Vaším cílem by mělo být vyhrát. Mít viditelný pocit vítězství. Vyhrát, Vyhrát, Vyhrát! Po celou dobu, ne jen někdy. Pokaždé!

V každé generaci jsou lidé, kteří mají vizi, která překračuje jejich okamžik a čas.

Vanderbilt vlastní víc kilometrů železnice, než kdokoli jiný. A jako všichni mocní čelí denně novým výzvám. Vanderbiltovi bylo jasné, že když se chce udržet na špici železniční dopravy a kontrolovat ji, bude ji muset konstantně využívat novými produkty transportu zboží. Inovace není jen průlomový objev něčeho, inovace je konstantní proces v každém odvětví podnikání. Toho času začal boom spotřeby kerosinu, který vznikal při destilaci ropy. Lidé do té doby žili v noci po tmě a díky kerosinu mohli dál pracovat i v noci. Petrolej je fenomén, který navždy změnil svět. Vanderbilt, jako správný vizionář si uvědomoval potenciál a hlavně návaznost na další odvětví tohoto produktu. Dokázal na trhu vidět potřebu lidí a tu následně efektivně využít. Nejde jen o to, že je králem železnice a proto všichni musí jeho služeb využívat. Mohou najít jinou cestu, nebo alternativu. Uvědomil si, že aby využívali jeho služeb, musí jim své služby nabídnout tak, aby si mysleli, že je sami potřebují. Ovšem aby toho dosáhnul, bude se muset s nimi nejdřív nějak spojit. K tomu si záměrně vybral J.D. Rockefellera. Vanderbilt měl původně vzato, že Rockefellerem bude moct manipulovat a díky němu se nadále udrží v čele železničního průmyslu. Osud tomu chtěl ovšem trochu jinak.
 
John Davison Rockefeller (8.6.1839 – 23.5.1937), byl toho času na pokraji bankrotu. Rockefeller vyrůstá v Clevelandu v chudých podmínkách. Ale touží po něčem víc. Už jako dítě projevuje podnikatelský talent. Založil si malou firmičku a prodával dětem v okolí cukrovinky. Pomáhá rodině od útlého věku, protože se nemohl spolehnout na svého otce. Jeho otec byl obchodní cestující, hochštapler, známý jako „Devil Bill“. Prodával „léčivé“ medicíny, elixíry a mastičky a pak zmizel i na několik měsíců a nechal rodinu bez prostředků. Jednou v noci, když zase „mizel“ se John probudil a viděl, jak otec bere jejich peníze. Podíval se na něj a řekl mu: „nikdy nikomu nevěř, ani mi“. Když zmizel, musel John odejít ze školy a najít si práci, a pomoct zabezpečit matku a sourozence. Jeho pracovní etika a intuice se stanou základy Amerického snu. V šestnácti letech pouze absolvoval několikatýdenní kurz na obchodní akademii a stal se na chvíli spolumajitelem knihkupectví. Ve svých 20-ti letech vstoupil do obchodního partnerství a to s Mauriciem B. Clarkem a založili firmu Clark & Rockefeller, která se zabývala obchodem s potravinami a obilovinami. V roce 1862 Rockefellera oslovil chemik a vynálezce Samuel Andrews, aby investoval do nově objevených ropných polích v západní části Pensylvánie. Andrews měl zkušenosti s výrobou břidlicového oleje a Rockefeller viděl potenciál v jeho plánu a tak spolu založili malou rafinérii v Clevelandu Rockefeller & Andrews Oil Company.
 
Vanderbilt si Rockefellera vybral především proto, že jeho rafinerie stála přímo u jeho dráhy a to byla pro Vanderbilda strategická poloha. A taky proto, že Cleveland ležel na oceánu z ropy. Pozval ho k sobě do New Yorku. Pro Rockefellera to byla obrovská příležitost, na kterou čekal. Mohla vyřešit nejen jeho finanční problémy, ale zároveň mu otevřít dveře do světa velkého obchodu. Vanderbilta respektoval a byl to pro něj archetyp toho, čím chtěl být on sám. Osud měl však průběh setkání pozměnit. K tomuto pozvání se váže zajímavý příběh. Rockefeller díky kočímu zmeškal vlak z Clevelandu do New Yorku. Ten vlak měl cestou nehodu a Rockefeller pravděpodobně unikl jisté smrti. Vlak společnosti Lake Shore Railway vyjel z Clevelandu 18.12.1867 v 6:25 a v Buffalu měl být ve 13:30. Cestou však nabral zpoždění a proto jel rychle, aby získal ztracený čas. Vlak měl 4 vagony, z toho 3 byly první třída. Každý z vagonu měl v zadní části kachlová kamna sloužící k vytápění a taky kerosin pro osvětlení vagonu. Do vesnice Erie County Angola k mostu přes řeku Big Sister Creek dorazil vlak v 15:11, kde přejel výhybku, která ho nasměrovala na most. Při najetí na výhybku, vadné kolečko na nápravě zapříčinilo vykolejení vlaku, který se zřítil do soutěsky, kde část se potopila do mrazivé vody. Druhá část díky kamnům a kerosinu pro lampy se stala pro přeživší cestující peklem. Celkem zahynulo při tomto neštěstí asi 50 lidí a je to jedna z největších železničních katastrof USA. Říká se jí taky Angola Horror.
 
Když se Rockefeller dozvěděl o této katastrofě, změnilo ho to. Rockefeller byl silně věřící člověk a věřil, že ho Bůh ušetřil z nějakého důvodu. Nevěřil přímo v to, že je Božím vyvoleným, ale věřil, že vše co se děje, se děje z Boží vůle. To mu dalo obrovskou sílu a k Vanderbiltovi už nepřijel jako člověk, kterého tíží blížící se bankrot a s obavy o svou budoucnost. Přijel jako silný a sebevědomý člověk, který zná svou cenu.
 
Cornelius Vamderbilt byl toho času nejbohatší a nejmocnější člověk Ameriky, zvyklý dostat to, co chce. Nemá však tušení, s kým se doopravdy setká.
Rockefeller slíbil při setkání s Vanderbiltovi, že mu denně naplní 60 vozů barely petroleje za 1,65 dolaru za barel (1 barel cca 159 litru). Problém je v tom, že Rockefeller nemá tolik petroleje a ještě neví, jak dohodu splnit. Jeho kapacita je méně než polovina slibované hodnoty. Ví jen, že je to jeho životní šance, kterou nesmí promarnit a proto musí najít způsob, jak Vanderbiltovy vlaky naplní kerosinem.

Rockefeller si uvědomuje, že ropa má potenciál změnit svět. A díky tomu je bohatý. Věnoval se rafinerii ropy a ne její těžbě. Ví, že hledání a budování ropných vrtů je hazard plný nejistoty. Nevěří na štěstí a proto začne hledat způsob, jak vydělávat peníze z ropy bez rizika. Ví, že je lepší než konkurence. Jeho intuice a nadhled mu dává před ní náskok. Věří, že hazardéři těží ropu a podnikatelé ji vylepšují. Je přesvědčen o tom, že ten kdo bude řídit proces rafinace, ten by mohl ovládnout celý průmysl. Smlouva s Vanderbiltem mu dává levné sazby a tím možnost ovládnout trh s ropu. Je ale zavázán smlouvou, kterou není schopen dodržet.

Když jste se už jednou dohodli s největším mužem v oboru, selhání není dobrou volbou. Musíte být chytří, musíte mít vizi, musíte mít všechny tyto věci, ale nejúspěšnější jsou ti, kteří mají dobrý nápad a nikdy ho neopustí. V životě uspějí jen ti, kteří svůj nápad a vizi neopustí a vytrvají.

Rockefeller potřebuje investory. I přes vzrůstající spotřebu kerosinu, přesto jeho hlavním problém je, že má špatné jméno. Příběhy výbuchu paliva a vypálení domu plní první stránky novin po celé zemi, takže investoři jsou skeptičtí. Díky vysoké poptávce se na trh dostává nebezpečný kerosin, který je velmi nestabilní. Rockefeller vidí v tomto problému příležitost. Uvědomuje si potřebu uklidnit veřejnost a jejich obavy a poskytnout jim produkt, na který se budou moci spolehnout. Navštívil tedy Henryho Flagera, který taky obchodoval s obilovinami a s Rockefellerem se znal. Flagerův nevlastní bratr Stephen Harkness byl bohatý člověk a investoval do Rockefellera 100000 dolaru pod podmínkou, že se Henry Flager stane partnerem.

Tak vznikla společnost Rockefeller, Andrews & Flager, z které se následně 10. ledna 1870 stává Standard Oil. Je to ambiciózní a organické jméno. Není to ale jen název společnosti, ale především bude zárukou jednotné kvality petroleje. Byl standardizován produkt, tedy běžný, pro každého. Byl vytvořen STANDARD a ono to opravdu fungovalo. Stal se symbolem spolehlivých norem kvality a služeb. Standard Oil se stal okamžitě nejvyhledávanější značkou v zemi. Flager využíval svůj systém rabatů, k posílení firmy vůči konkurenci a dopravcům a Rockefeller může plnit Vanderbiltovy vlaky.
 
Amerika se rozvíjí čím dál rychleji. Vanderbiltova železnice spojila Ameriku a cestuje a obchoduje se po ní rychleji, než jindy. Ale nejnovější posedlostí Ameriky je světlo, čisté a bezpečné světlo. Práce, která se mohla dělat jen ve dne, je možno dělat i noci, takřka kdykoliv, noc je proměněna v den. Rockefellerova rafinerie je největším výrobcem rafinovaného petroleje v zemi. A jeho exkluzivní spojení s Vanderbitem mu umožňuje jeho produkt dodávat do všech domácností v Americe za neuvěřitelně nízké ceny. To ale Rockefellerovi nestačí. Překonal dohodu s Vanderbildem a to tak, že když před časem neměl dost petroleje na to, aby s ním dohodu dodržel, nyní má petroleje více, než je schopen Vanderbilt odvést. A největší Vanderbitův konkurent to ví.
 
Thomas Alexander Scott (31.7.1820 - 21.5.1881) je prezidentem velké železniční společnosti a největším Vanderbiltovým konkurentem. Chce převzít Vanderbiltovo království a ví, že Rockefeller je klíčem k jeho cíli. Vyráží tedy do Clevelandu se svým poručníkem Andrewem Carnegiem. Dohodli se velmi rychle a ani to nemuseli potvrzovat smlouvou na papíře. Byl dohodnut kartel mezi železnicí a ropou a Vanderbilt ztratil svou konkurenční výhodu.
 
Rockefeller byl až doteď závislý na železnici, ale teď jí mohl díky dohodě se Scottem z části ovládat. Využil toho, že on je jejich zaměstnavatelem, bez kterého se neobejdou. Poslal dva největší konkurenty v železniční dopravě proti sobě a on z toho těžil. Věděl, že železnice si nemůže dovolit ho ztratit a svým zásahem si pojistil svou nezbytnost pro jejich existenci. S železnicí v kapse nyní může dodávat do všech domácností v Americe se svou značkou Standard Oil a s těmito zisky pak skupovat konkurenci. Jeho záměr je jednoduchý: vlastnit všechny rafinerie v zemi. Tento koncept je dnes znám jako „monopol“. Jako jediný je schopen dodávat denně 60 barelu kerosinu a proto po železničních dopravcích žádá slevu. Navíc je přesvědčil, aby neztráceli čas s handlováním o každý sud. Konkurence sice žádá jednotné ceny, ale Rockefeller žádný zákon neporušil a objektivně je tato dohoda výhodná i pro samotné dopravce. Dráhy nečlenům Standard Oil zdvojnásobí ceny, zato členům dávají poloviční cenu. Dopravci si podle dohodnutého klíče rozdělí zisky, aby se zbytečně nepodbízely. Malé rafinérie nebyly schopny se takto udržet. Rockefeller začal skupovat konkurenční kolabující rafinérie a zároveň ovládá většinu zpracovatelských závodu. Během několika měsíců Standard Oil skoupila 22 z 26 konkurenčních firem v Clevelandu. Tento troufalý krok se do dějin byznysu zapíše jako „Clevelandský masakr“. Zoufalé malé rafinérie vyjdou do ulic a obléhají kanceláře Standard Oil a její modré sudy jsou pomalují lebkami. Rockefeller nejen rozšiřuje svou společnost, ala taky maximalizuje zisky. Standard Oil je prvním monopolem v zemi a Rockefeller ovládá 90% produkce petroleje. Rockefeller se stává nejmocnějším a nejbohatším mužem Ameriky.
 
Vanderbilt stvořil monstrum a uvědomuje si, že jediný možný způsob, jak se Rockefellerovi postavit je, aby železnice pracovaly společně. Setkává se svým největším rivalem Thomasem Scottem a dohodnou se, že anulují všechny dohody s Rockefellerem. Když se o tom dozvěděl Rockefeller, bral to jako válečný akt.
 
Svět začíná vidět Ameriku jako jeden z nejsilnějších národů na světě. Čím dál víc lidí putují do tohoto nového světa plného příležitostí a tím vytváří nové příležitosti pro další. Země je protkaná železnicí, po které se dováží petrolej do každé domácnosti. Vanderbilt a Rockefeller vytvořili úžasný svět podle svých představ, zahájil modernizaci a evoluci země. Jejich cesty se však rozešly, jejich partnerství už neexistuje. Vanderbilt inicializoval alianci se Scottem, jehož cílem bylo donutit největšího klienta, aby platil zvýšené šarže. Rockefeller bere jejich čin jako vyhlášení války a nehodlá se bez boje podvolit. Rockefellerova nemilosrdnost pochází z naprostého přesvědčení, že to, co dělá je správné, a nejen to, že jde o Boží vůli a že lidé, kteří jdou proti němu, na to nemají právo. Je to jako, kdyby se odvrátili od Boží milosti, která jim byla nabídnuta. A když odmítnete Boží milost, potom žádnou milost neočekávejte. Rockefeller vše, co vybudoval, tvrdě vydřel. Nic nedostal zadarmo a i když mu byla nabídnuta šance, on jí využil a splnil, co slíbil. Nikomu nic nedlužil. Byl odhodlaný najít jiný způsob přepravy petroleje po Americe. A nová inovace přichází opět z nejnepravděpodobnějších míst.
 
Jednoho dne se prochází se Samuelem Andrewsem po rafinérii a konzultují produkční problémy při rafinaci ropy. Všude kolem jsou potrubí a trubky různých velikostí, kterými se dopravují ropa a petrolej po rafinerii. A Rockefellera napadlo, že jestliže se může ropa takto dopravovat po rafinerii, tak to může zvládnout i na velké vzdálenosti. A když se mu podaří vybudovat dostatečně velkou síť potrubí v zemi, nebude už závislý na železnici. Vybudovat ropovod znamená obrovskou investici a velké riziko. Ale když se mu to podaří, udělá to, co má v životě nejraději – vyhraje!
 
V každém podnikání jednou přijde doba, kdy zjistíte, že jste ochotní dělat to, co jiní ne. Hodně lidí má nápady a ambice, ale většina z nich není ochotna překročit tuto hranici a ti, kteří to dokážou, jsou úspěšnými podnikateli. Je to dáno povahou. Tam, kde je nejistota, dochází ke změnám, protože se k nim naskýtá příležitost.

Rockefellerovi dělníci nepřetržitě pracují na ropovodu a ročně pokládají jednu a půl míle potrubí. Když je ropovod dokončen, měří víc jak 4000 mil a protíná Ohio a Pensylvánii. Spojuje tisíce nejlukrativnějších vrtů v zemi s Rockefellerovou rafinérií. John Rockefeller konečně našel způsob, jak nebýt závislý na železnici a jejich vydírání. Navždy revolucionoval dopravu ropy, vynalezl ropovod. Pět a dvacet let byla železnice páteří Americké ekonomiky. Až doteď. Rockefeller ví, že bez jeho produktu bude železnice bojovat o holé přežití. Je to obrovská rána pro průmysl a Rockefeller má vliv na Vanderbiltovou železnici po celé zemi.
 
Spojené státy se mění rychleji, než svět okolo. Za pouhých deset let se stala nejpokrokovější zemi na světě a noc už neznamená konec dne. Ve vedení tohoto procesu jsou dva muži, kteří nyní mezi sebou vedou boj o vedoucí postavení. Vanderbilt a jeho konkurenti zoufale hledají pasažéry a nový náklad pro své vlaky. Rockefellerův petrolej tvořil 40% celkového zboží přepravovaného železnici. Když se však Vanderbilt spojí se Scottem, aby ho donutil platit zvýšené sazby za přepravu petroleje, pro Rockefellera to znamená vyhlášení války. Postaví ropovody po celé zemi, a protože díky petroleji byly do železnice investovány obrovské prostředky, ztráta nákladu znamená ztrátu peněz. Rezervy rychle klesají, protože investoři se bojí dál investovat. Když se ceny dostanou mimo kontrolu, lidé s citem vycítí, že se obchod může rychle zhroutit. V čase této paniky zkrachovala asi třetina z 360 železničních společnosti.
 
Každá krize, ať je to například ta z roku 2008, nebo 1873 má stejné kořeny. Jde vždy především o ego zúčastněných magnátu, kteří se jen na něčem nedohodli, nebo může jít i o malichernosti typu urážky, ovšem s důsledky jako je například uzavření mostu Alabany přes Hudson River Vanderbiltem v roce 1866. Nedají se předvídat, i když určité indicie ve světě obchodu na to mohou poukazovat daleko dřív, než nastane. Před 150 – 100 lety bylo možné snadné identifikovat strůjce finančních krizí, protože neexistovala skoro žádná pravidla a antitrustové zákony na ochranu firem a spotřebitelů. Panovala jen čistá konkurence a každý věděl, co komu patří. Vše se teprve tvořilo a to podle potřeb a to těch silnějších, aby byli nejen silnější, ale především míň zranitelní. Taky v té době byly krize sice stejně tvrdé jako dneska, ale neměly tak masivní dopad, protože bylo méně populace. Dneska je nemožné se dopátrat viníku krizí, protože velké korporace se rozmělnily do desítek a stovek dalších menších firem a finančních institucí. Nepřehledná změť těchto subjektů a zároveň jejich úzká propojenost dává perfektní krytí hlavním aktérům, kteří řídí naše životy, co jíme, co vidíme v televizi, co máme rádi, co nesnášíme, do čeho investujeme, prostě všechno. Taky díky velkému počtu populace, jsou krize daleko hlubší a trvají déle, na druhou stranu, právě díky vysoké populaci lidé za oponou se neradi pouští do velkých krizí, protože by je mohly samy ohrozit. Když se trh začíná „přehřívat“, vždy hrozí, že se objeví noví silní hráči, kteří by byli schopni ohrozit na pozici, nebo dokonce smést ty stávající. Proto se přehřívání většinou úmyslně urychlí, lidem se nasadí růžové brýle a ti, co tahají za páky, investují a to tak, že to někdy vypadá jako dobročinnost. Vysoké ceny nemovitosti, vysoké půjčky, nízké úrokové sazby, celkový benevolentní přístup k financím. To je ovšem jen ochrana před možnými novými rivaly, kteří ještě nemají dostatek prostředků, aby s nimi udrželi krok. Bublina investic se nafoukne a až se uzná za vhodné, pak logicky praskne. Díky dokonalé markentingové kamufláži jsou lidé překvapeni a vše vypadá, jako by se krize objevila z ničeho nic. Je to přirozený proces moderního kapitalismu, bez kterého by nemohl existovat. Většinou se to svede na benevolentnost a lajdáctví některých finančních institucí, ale veřejnost je postupem času zapomene. Jsou lidé, kteří se dokážou velmi dobře v tomto labyrintu orientovat a když cítí krizi, tak tuší, kde správně investovat. Ti ale veřejnosti logicky nic neprozradí a jen čekají na správnou příležitost.
 
První finanční krize v Americe z roku 1873 zapříčinila zavření burzy na Wall Streat po dobu deseti dnů, aby se zabránilo totálnímu kolapsu a nikdo nevěděl co s ní. Bylo to poprvé a bylo to velké – obrovská nezaměstnanost. Největší katastrofa v historii mladé Ameriky. Dělníci byli propouštěni, ale jejich bývalí zaměstnavatelé žili tak, jak byli zvyklí, tedy v přepychu. Mnoho velkých firem bojuje o přežití, ale Rockefeller vidí v krizi další příležitost. Skupuje další rafinérie ve svém okolí, za devastační ceny. Když máte dost volných finančních rezerv, můžete v době krize levně nakupovat firmy. Za dob zdravé ekonomiky si to dovolit nemůžete, protože jsou pro Vás cenově nedostupné, nebo se nedají koupit vůbec, ale za dob krize, to bývá většinou obráceně, je to doba velkých příležitosti.
 
V době, kdy se Amerika svíjí v depresi, Rockefeller v ní stvořil největší firmu. Kontroluje 90% trhu s ropou. Hrál hru a byl prostě lepší, než ostatní a proto přežil. Zatímco rozšiřuje svou společnost, jeho rivalové na železnici opět bojují o přežití. Na vrcholu krize umírá ve věku 82 let král Amerických železnic Commodor Cornelius Vanderbilt. Předává svou říši v hodnotě 100 milionu dolarů svému synovi Williamovi. Rockefeller ví, že bez Vanderbilta by nikdy nevybudoval svou říši a proto jeho společnost nechal na pokoji a dál proti ní nepodnikal kroky, kterými by jí škodil. Má na mušce jiného protivníka, který mu zkřížil cestu a je připraven se o něj opřít vší silou.
 
Thomas Alexander Scott a jeho poručník Andrew Carnegie se podařilo krizi přežít. A protože Rockefellerův ropovod nevede až do Pittsburghu, je nucen využívat Scottovu železnici a tím taky platit plné sazby za dopravu. Scott a Carnegie ví, že dřív, nebo později Rockefeller ropovod až do Pittsburghu postaví. Rozhodnou se rozšířit své impérium a to tak, že postaví ropovod dřív a tím si do budoucna zajistit od Rockefellera stálý příjem. To samozřejmě neuniklo pozornosti Rockefellera. Jestli je na světě něco, co Rockefeller nenávidí ze všeho nejvíc, tak to je konkurence. Sejde se se Scottem a připomene mu časy, kdy mu dal přednost před Vanderbiltem a tím mu dal práci a vydělat nemalé jmění. Scott jistý si svou silnou pozici ho arogantně odbyl. Připomenul mu, že žádná jiná železnice, než Scottova mezi Pittsburghem a New Yorkem není. Tím vyhlašuje Rockefellerovi válku a ten se rozhodně nemíní vzdát.
 
Thomas Alexander  Scott je přesvědčen o tom, že Rockefeller ho nemá jak ohrozit. Rockefeller už od dětství projevoval v byznysu talent a postupem času se u něj taky vyvinul instinkt a intuice, jak v krizových situacích postupovat. Dokonale se uměl vcítit do lidí, do jejich potřeb a taky dokázal odhadnout jejich slabiny. Odpovědí na Scottovu provokaci bylo uzavření rafinérie v Pittsburghu. Tímto krokem ztrácí obrovské zisky, ale pro Rockefellera je pomsta a zničení konkurenta důležitější, než peníze, i za cenu další hospodářské krize. Na druhou stranu bez Rockefellerovy ropy ztrácí Scott přibližně polovinu nákladu svých vlaků. V porovnání s Rockefellerem je na tom Scott daleko hůř a je nucen propustit desetitisíce dělníku a ostatním musí drasticky snížit mzdy. Rockefeller zaplatí provokatéry, kteří se vmísí mezi Scottovy dělníky a ti vyjdou stávkovat do ulic. Tím vyvolává skoro dva měsíce trvající stávku plnou násilí a nepokojů, při které zemřelo přibližně 100 lidí. Po nesplnění jejich požadavků, zapálí v Pittsburghu depo. V noci z 21 na 22. Července 1877 do rána shoří asi 39 budov, 104 lokomotiv a asi 1200 vagónu, toho času v celkové škodě přibližně 10 milionu dolaru. Železniční společnost Toma Scotta Pennsylvania a Union Depot je doslova zničena. Nepokoje ustanou až v září po nasazení milic a federální armády. Po této krizi politici a další podnikatelé přijali další zákony například proti spiknutí a snažili se omezit moc korporací, aby se podobná situace už neopakovala.
 
John Davison Rockefeller nastoupil na trůn jako nejbohatší a nejmocnější muž Ameriky, kde nahradil Cornelia Vanderbilta. Toho času je hodnota jeho majetku 150 milionu dolarů (dnes víc jak 225 miliard dolarů!). Kontroluje neuvěřitelných 98% produkce ropy v Americe! Jeho životní výzva na něj ještě ale teprve čeká.
 
V každém podnikání musíte chápat a vcítit se do lidí.
 

1 komentář
Průměrné hodnocení: 115.0/5
Viktor
2019-03-09 04:35:11
Super!
Návrat na obsah