Epizoda 2 - Genog

Přejít na obsah

Epizoda 2

Muži, kteří vybudovali Ameriku


21. května 1881 umírá Thomas Alexander Scott. Zemřel zlomen, poražen a ponížen zásluhou J. D. Rockefellera, kterého se snažil vystrnadit z jeho podnikání. Tak funguje kapitalismus. Rockefeller byl přesvědčen o tom, že tak jako v přírodě v boji o přežití, tak samo v byznysu vyhrávají a přežívají jen ti nejschopnější. Ostatní se musí podřídit silnějším, nebo ze světa byznysu zmizet. A podle toho taky jednal.

Andrew Carnegie (25. Listopadu 1835 – 11. Srpna 1919) byl Scottovým žákem a bez něj by nic neznamenal. Jeho smrt ho hluboce zasáhla. Jelikož byl Scottovou pravou rukou, věděl o veškerých jeho aktivitách a taky konkurenčním boji jak s Vanderbiltem, tak i s Rockefellerem, s kterým se spolu se Scottem několikrát osobě setkal. Carnegie byl nucen pracovat už ve 12-ti letech. Chtěl studovat a učit se, ale protože jeho rodina neměla možnost mu studia zajistit, poslala ho do práce. Už jako dítě si byl vědom zodpovědnosti vůči jiným, toho času vůči rodině, která by bez jeho příjmu nebyla se schopna uživit. Začal pracovat v jedné továrně na zpracování bavlny v Pittsburghu. O dva roky později přešel k Ohio Telegraph v Pittsburghu jako kancelářský poslíček. Práce ho bavila, byl šikovný a odváděl precizní práci. Byl schopen si zapamatovat všechna místa obchodu v Pittsburghu a tváře důležitých mužů. Byl schopen rozeznat různé telegrafy jen podle jejich zvuku a uměl překládat zprávy pomocí sluchu, bez zapisování. Během jednoho roku byl povýšen na operátora. Jeho zaměstnavatel plukovník James Anderson byl jim nadšený a podporoval ho. Každou sobotu večer mohl k němu do knihovny a číst a studovat. Díky tomu dostával základní přehled o okolním světě a z vděku, v době kdy už byl bohatý, stavěl knihovny, kde se mohly chudé děti vzdělávat, tak jako tenkrát on. Díky jeho vytrvalé práci se mu naskytla další příležitost.
 
V roce 1853 přešel k Pennsylvánské železniční společnosti, kde ho Thomas Alexander Scott zaměstnal jako hlavního operátora telegrafů. Brzy si všiml jeho talentu a hlavně postoji k práci a proto ho jmenoval jeho nejbližším tajemníkem. V roce 1859 ve věku 24 let ho Scott požádal, aby se stal oficiálně vedoucím západní divize Pennsylvánské železnice. Carnegie přijal práci u Scotta především kvůli možnému profesnímu růstu, a proto s jeho žádostí souhlasil. Tohle zaměstnání bylo pro něj velmi důležité s ohledem na jeho budoucí podnikání a úspěch. Během těchto let se učil jak řídit velkou společnost. Bude se mu to hodit, protože sám jí bude brzy vlastnit.
 
Thomas Scott byl s Carnegiem velmi spokojený, všimnul si jeho talentu, a proto mu v začátcích v podnikání pomáhal. Respektive mu to sám nabídnul. Například v roce 1855 bylo umožněno Carnegiemu investovat 500 dolaru do společnosti Adams Express. Peníze získal tak, že jeho matka zastavila u Thomase Scotta dům za 600 dolaru se splatností 700 dolaru. Investoval další peníze do odvětví spojené s železnicí, především do železáren. Využíval známostí od Scotta a založil továrny na výrobu kolejí a dílu pro mosty a nabídnul Scottovi a jeho společníkům podíl ve své společnosti. Obchody se většinou pohybovaly v okruhu známých, obchodních partnerů, společníku a rodiny a vždy to bylo spíš „něco za něco“. Dneska se to nazývá korupce, ale tenkrát to bylo legální. Na jaře roku 1861 byl pověřen Thomasem Scottem, který byl toho času náměstkem ministerstva války, dohledem na dopravu vojenského materiálu a armády po železnici.
 
Po občanské válce opustil aktivity v železniční dopravě a věnoval se železárnám. Patřil mezi vizionáře a měl schopnost neuvěřitelné improvizace. Neměl inženýrské vzdělání, ale přesto dokázal řešit například konstrukční problémy. Nebál se výzev a tím si vysloužil pověst jednoho z průkopníků Ameriky. Uvědomoval si, že s rozvojem železnice a ropy vzrostou města a ty bude někdo muset budovat. Dřevo a kámen už nestačil. Tušil, že buducnost v budování infrastruktury a bude zapotřebí nových materiálu a tím taky technologií. Bylo mu jasné, že budoucností je železo, respektive jeho slitina ocel. Ocel byla toho času ale drahá, protože jeho výroba je velmi energeticky náročná. Spojenectví se Scottem přinášelo nejen výhody, ale díky jeho plánům a ambicím v železniční dopravě přicházely výzvy. Největší z nich byla, když ho Scott požádal, aby postavil železniční most přes Mississippi v St. Louis. Jednou spolu šli na procházku kolem řeky a Scott řekl, tady chci most, přesně tady, dokážeš to? Most přes řeku Mississippi je spojením mezi východem a západem a cesta na západ je klíčem k úspěchu. Carnegie mu to slíbil, i když ještě netušil jak, jen věděl, že přišla jeho chvíle. Byl si jist, že tak velký a dlouhý most lze postavit jen za pomocí oceli. Železo bylo měkké a za pomocí dřeva a kamene, by stavba tak velkého mostu trvala desetiletí. Tradiční výrobou oceli by byl ale nemírně drahý a těžko by našel investory. V roce 1865 zakládá společnost Keystone Bridge na výrobu mostu. Carnegie tedy začal hledat způsob, jak zlevnit výrobu oceli a do projektu investuje všechny své peníze. Je si vědom rizika, ale k podnikání riziko neodmyslitelně patří. Ochota riskovat je ctností úspěšných podnikatelů. Most musí být skoro dva kilometry dlouhý. Ještě nikdo na světě nepostavil tak dlouhý ocelový most přes řeku. Carnegie má být prvním. Jako hlavní inženýr byl Thomasem Scottem vybrán James Edgas, ačkoli neměl se stavbou mostů zkušenosti. Byl rychlý a hlavně levný. Říkalo se o něm, že dokáže všechno.

Když chcete uspět, musíte být trpěliví, musíte být vytrvalí a vědět, co chcete a kam chcete dojít, mít zápal a stále věřit ve svůj nápad a vizi, i když všichni kolem Vám říkají, že jen ztrácíte čas.

Levná výroba oceli byla klíčem Carnegieho úspěchu. V té době se díky velkým nákladům se vyráběly z oceli jen malé věci, jako například příbory a šperky. Carnegie ale potřebuje masovou výrobu a tím úplně novou technologii. Dozvěděl se o Bessemerovu konvektoru, který pracoval na principu vhánění horkého vzduchu do roztaveného železa. Tím dochází k přebytečnému hoření uhlíku, čímž vzniká další teplo a déle udržuje železo v tekutém stavu. Jde především o velkou energetickou a taky časovou úsporu, což se výrazně projeví na ceně oceli. Předtím trvala výroba jedné kolejnice 14 dnů. Díky Bessemerovu konvektoru jen 15 minut. Původní cena oceli byla 40 liber na tunu a po masové výrobě klesla na 7 liber za tunu. Vše se odehrává ve velké nádobě o průměru 6 metru. Bessemerův konvektor je první metalurgické zařízení umožňující masovou výrobu oceli ze surového železa. Carnegie pozve Henryho Bessemera k sobě do USA a stává se jeho investorem. Vidí v této technologii budoucnost. Zakládá první ocelárny a dál vylepšuje výrobu oceli.
 
Ocel ale nebyl jediný technický problém. Aby most splňoval všechny parametry, které byly zapotřebí, aby prolnul Mississippi, musel mít dva kesony. Toho času to bylo revoluční a otevíralo novou kapitolu stavebního inženýrství. Keson je speciální typ potápěčského zvonu, který se používá pro práci pod vodou. Poprvé byla zaznamenána tzv. dekompresní nemoc.
 
Ovšem nejtěžším problémem se ukázali Carnegieho věřitelé. Byl dva roky za původním plánem a neustále ho upomínali o splátky a hrozili soudními obstrukcemi. Jeho sen se stal jeho noční můrou. Carnegie byl nucen zastavit stavbu. Jeho finanční situace byla katastrofální a chtěl se vyhnout soudním tahanicím. I v podnikání, tak jako v běžném životě musí člověk se naučit smířit s porážkou, nebo se selháním. Většina úspěšných není vděčna za svůj úspěch úspěchu, ale díky vlastním neúspěchům. Pro ty prozíravé, je každá porážka a selhání další motivací, výzvou a především ponaučením. Ti nejsilnější se poučí, umí se odrazit ode dna a vyplavat na hladinu sebedůvěry a odvahy. Carnegie pod velkým tlakem, ale nevzdává se.

Dalším důležitým faktorem mezi úspěšnými a poraženými je strach. Klíčové je, jak kdo nakládá se svým strachem. Pracujete na tom, jak ho porazit, nebo se jim necháte pohltit a porazit? Odpověď je to, co odlišuje velmi úspěšné od ostatních.

Andrew Carnegie potřebuje finanční injekci, a proto napíše investorům dopis, ve kterém je ujišťuje, že v oceli je budoucnost, a že produkce takového množství oceli je zatím obtížná, proto zpomaluje stavbu a tím se zvyšují náklady. Žádá je o milion dolarů a rok práce. Píše jim, že je přesvědčen, že jeho zásluhou s jejich pomocí do roka lidstvo spatří osmý div světa. Žádosti bylo vyhověno a Carnegie dostal potřebnou finanční hotovost k dokončení svého díla. V roce 1874 byl most po čtyřech letech konečně dokončen. Eads Bridge se po otevření stal nejdelším mostem na světě, nejdelším klenutým mostem na světě, prvním mostem, kde ocel byla použita jako primární konstrukční materiál. Byl prvním mostem, který byl stavěn výhradně za pomocí konzolových podpůrných metod a jedním z prvních, kde byly použity pneumatické kesony. Eads získal celkem 47 patentů a to jak z konstrukce mostu samotného, tak za zařízení a technologické postupy k dosažení konstrukce. Celkové náklady činily 10 milionu dolarů (dnes 220 milionu dolaru)
 
Carnegie ovšem po dokončení čelí novému problému. Musí obyvatelé St. Louis přesvědčit o tom, že most je stabilní a že nespadne. Vzhledem k obecné znalosti, že železo je měkké a že na tak velké vzdálenosti není dost stabilní, nevěřili, že most vydrží. Carnegie hledal způsob, jak je přesvědčit a po úporném hledání ho našel. Tenkrát se všeobecně věřilo, že slon neprojde přes něco, co není dostatečně stabilní. Naplánoval tedy slavnostní otevření mostu 14. Června 1874 a pronajal slona z cirkusu. Pozval novináře, investory a všechny vlivné lidi města. Pevně věří a představuje si, jak po mostě jde jako první slon a za ním všichni ostatní. Pro Carnegieho je to velký hazard, ale ne takový, jako když hrajete karty, nebo ruletu. Hazard je v tomto případě vše co dosud podniknul, aby dokázal, co si vytýčil, aby uspěl, je to obrovská houževnatost a víra ve svůj sen, která je korunována triumfem. V takovýchto případech není možné neuspět! O dva týdny později přejelo po mostě tam a zpět několik lokomotiv.
 
Carnegie okamžitě po tomto triumfu dostává zakázky na svou ocel. Těch je však víc, než je schopen zvládnout. Jeho největším zákazníkem je průmysl, který dobře zná a protože se jeho vize naplnila je jasné, že nemůže tuto šanci promarnit. Musí zvýšit kapacitu a k tomu je zapotřebí další finanční prostředky. Toho času ještě pořád zadlužený, se obrátí na svého mentora Thomase Scotta a ten mu půjčí 21 milionu dolaru. Carnegie kupuje v Pittsburghu cca 100 akrů půdy a staví své první ocelárny, kde je denně schopen vyprodukovat 225 tun oceli. Carnegie vidí do budoucnosti a je ochoten do ní investovat.

 
Po občanské válce Amerika vzkvétá, dohání Evropské průmyslové velmoci. Železnice spojuje Ameriku od východu na západ a petrolej ji osvětluje od pobřeží k pobřeží i v noci. Ocel přetváří zemi, a když už vypadá, že růst bude trvat snad navždy, zhroutí se železnice – páteř Americké ekonomiky. Přichází panika, která trvá 65 měsíců, největší krize, jako Amerika zažila. Největší zákazník železnice John Rockefeller stavěl ropovody a tím železnice přicházela o zakázky. Železničních společností bylo hodně a ne všechny se mohly uživit. I tehdejší největší železniční společnost Pennsylvania Railroad Thomase Scotta padla především Rockefellerovou zásluhou a Thomas Scott se po této katastrofě už nikdy nevzpamatoval. Carnegieho mentor umírá zlomen a ponížen. Carnegie viní ze smrti Thomase Scotta Rockefellera a na jeho hrobě přísahá, že se pomstí.
 
Andrew Carnegie je sám na pokraji bankrotu. Železnice zmítá krize a pro nikoho jiného jí nemá v takovém množství dál vyrábět. Carnegie zoufale hledá trh pro svou ocel. Tisíce nezaměstnaných se stahují do měst jako je Chicago a New York v naději, že tam najdou práci. Města se musí přizpůsobit těmto přistěhovalcům a začínají stavět domy. Carnegie často chodí po břehu Mississippi, kde chodíval se Scottem a v jeho vizích se mu nad horizontem Pittsburghu tyčí vysoké budovy z oceli. Začíná chápat, že budoucnost už není v železnici, ale ve stavebnictví a opět získává náskok před konkurencí. Vyrábí ocelové nosníky a mezi nimi zdi se až na stavbách vyplňuji cihlami. Budovy jsou tak nejen stabilnější, ale mohou se tím stavět do větších výšek. V dalších letech se jen v Chicagu postaví víc jak 100000 nových budov. Moderní Amerika staví s Carnegie Steel Company a ocel se dostala do úplně nové hospodářské dimenze. Díky nové technologie zpracování surového železa na ocel v otevřené kamenné peci, byla ocel ještě pevnější a budovy se mohly stavět ještě výš. V roce 1895 Carnegie postaví první mrakodrap v Pittsburghu Carnegie Steel Building. Carnegie se stává jedním z nejbohatších mužův Americe. To mu ale nestačí, Rockefeller, který k bohatství přišel díky své bezohledností, je sedmkrát bohatší a Carnegie se rozhod, že smrt Thomase Scotta pomstí tím, že ho v bohatství překoná. Aby toho dosáhnul, se musí spojit s někým, kdo je ještě bezohlednější, než Rockefeller. A Carnegie už ho má vyhlídnutého.
 
Henry Frick (19. Prosince 1849 - 2. Prosince 1919) je jedním z největších dodavatelů uhlí na Středozápadě. Je velmi bohatý a nemilosrdný obchodník a vždy získá, co chce. Neštítí se násilí, kdy dlužníky a konkurenci fyzicky terorizuje a mlátí a je mu jedno, jestli holýma rukama, nebo třeba železnou tyčí. A přesně takového Carnegie potřebuje, potřebuje někoho, kdo nahradí to, co mu chybí a to je tvrdost a bezohlednost. Partnerství Carnegieho a Fricka je ukázka toho, jak správně funguje obchodní partnerství. Když Vám chybí něco, co vy nemáte, musíte ho tím doplnit, tedy najít svůj opak. Úkolem Fricka je dostat ocelárny do tvaru, jaký Carnegie požaduje a to je snížit náklady a maximalizovat zisk. Mnozí vidí v tomto spojenectví pro Carnegieho velké riziko, ale Carnegie je rozhodnut ho přijmout.

 

Neuvěřitelný růst Ameriky je veden skupinou mimořádných mužů. Commodor Cornelius Vanderbilt, vybudoval největší železnici v zemi. John Davison Rockefeller podmanil výrobu a distribuci petroleje od pobřeží k pobřeží. A Andrew Carnegie masově vyrábí ocel, ze kterých se staví budovy, které se dotýkají nebe. Učinili zemi vyspělejší a silnější, než kdykoli předtím.

 
Carnegie zisky jsou za poslední čas obrovské. Produktivita oceli je na stejné úrovni, jako v Evropě. Jeho ocelová říše se rozrůstá ohromnou rychlostí, jeho zisky se poslední rok zdvojnásobily. Díky zvýšení výroby a snížením nákladu a jiných výdajů jsou schopni Carnegie a Frick skupovat konkurenci v Ohiu a Pennsylvánii. Carnegie je důkaz toho, že pokud jste první a to v čemkoliv, máte výhodu před těmi, kteří přijdou později, protože máte náskok, který vyplní mezeru a maximalizuje zisky. Carnegie je na vrcholu štěstí. Hodnota jeho majetku je 300 miliónu dolaru (dnes asi 5 miliard dolaru). Přijetí Fricka se jeví jako geniální markentingový tah. Prostřednictvím Frickových bezohledných obchodních praktik vyjednávají příznivé smlouvy s dodavateli. Carnegie za odměnu ustanovuje předsedou společnosti. Frick se stává druhým nejmocnějším mužem v ocelářském průmyslu. To ale Frickovi nestačí, chce, aby šéfové seděli u jeho stolu.
 
Frick koupil v horách pozemky na východně od Pittsburghu. Na nich u uměle vytvořené horské přehrady South Fork Dam postavil South Fork Fishing and Hunting Club (rybářský a lovecký klub), který byl postaven v roce 1881. Klub byl určen jen pro nejbohatší a nejmocnější lidi Ameriky a bylo jich 61. Carnegie je taky členem. Ví, kdo jsou jeho přátelé a umí jim zprostředkovat jakékoliv potěšení. Ví, jak si kupovat vliv. S vybudováním exkluzivního klubu převezme správu nad celým jezerem. Přehrada Sout Fork Dam byla 22 metrů vysoká, 284 m dlouhá a měla obsah 20 milionu tun vody. Přehrada měla hliněnou hráz, a když Frick skupoval kolem ní pozemky, nechal hráz zvednout, aby mohla pojmout ještě více vody a tím svému klubu pro bohaté zajistil ještě větší soukromí a intimitu. Byly pochybnosti se stabilitou hráze, ale díky Frickovým penězům se obavy bagatelizovaly.

Frick je spokojený se svým klubem a postavením, který mu přináší. To se má ale brzy změnit. Amerika je nebývale prosperující. Země je spojená železnicí, petrolej rozjasnil noc. A ocel se používá k budování struktur, které si ještě před deseti lety nikdo nedokázal ani představit. Významně se na tom podílí ocelárny Pittsburgh Steel Carnegieho a Fricka. Ideální partnerství vedlo k obrovským ziskům.

Hráz přehrady byla úzká a bylo jí třeba rozšířit, aby Frick nemusel do svého klubu jezdit oklikou. Dal proto příkaz provést stavební úpravy tak, aby po ní mohl projet. Přípravné stavební práce však hráz oslabily a tím byly ohroženy desetitisíce lidských životů pod přehradou, především v městě Johnstownu. Johnstown bylo středně velké průmyslové město vzdálené 23 kilometru od přehrady Sout Fork Dam. Odpoledne, dne 30. Května 1889 začalo pršet. Pršelo tak silně, že každých deset minut se voda v jezeře zvedla o jeden palec (2.54cm). Dělníci pracující na rozšíření hráze se snažili hráz provizorně zpevnit, ale déšť byl vytrvalý a bezprostředně hrozilo protržení hráze. Byl odeslán telegraf do Johnstownu, aby město zahájil evakuaci, že hrozí protržení hráze. Vzhledem k tomu, že takovéto zprávy byly docela časté, byla i tato jednoduše ignorována.
 
Toho roku bylo hodně sněhu a jeho tání, stejně jako neobvyklé bohaté jarní srážky se projevily na vysoké hladině vody jezera. 31. Května 1889 hráz nevydržela nápor vody a protrhla se. Za deset minut dorazila do Johnstownu ničívá vlna, která přinesla spoušť, zkázu a smrt. Při této povodni zemřelo 2209 lidí, z toho třetina nebylo možné identifikovat. Bylo zbořeno 1600 domů a škody se vyšplhaly do výše 17 milionu dolaru (dnes cca 450 milionu dolaru). Frick si byl vědom, že za katastrofu může z velké části on a věděl, že za to bude hnán k zodpovědnosti. Za pomocí členu klubu založil tedy Pittsburghský pomocný výbor pro pomoc obětem povodně a přímou vinu popírají. Tato taktika zabrala a díky výtečnému právníkovi Philandrovi C. Knoxovi (člen klubu, Americký právník, později generální prokurátor Spojených státu a senátor za Pensylvánii), se mu podařilo odvrátit všechny žaloby jak na něj, tak na členy klubu, které veřejnost z této katastrofy vinila. V té době právní systém nebyl vybaven zákony, jako například trestní zodpovědnost právnických osob. Tyhle zákony, jako mnoho dalších na ochranu obyvatel a pracujících se zaváděly postupně, většinou až na popud veřejnosti, kdy situace byla neúnosná. Fricka a jeho členové se ovšem trestu vyhnuli. Několik členů klubu, především Andrew Carnegie, přispělo nemalými částkami na obnovu města. Velký oddíl n pomoci po této katastrofě má taky americký červený kříž, který tam byl v té době založen.
 
Carnegieho tato katastrofa změnila. Když máte velkou, úspěšnou a hlavně známou firmu, když se vaše firma stane všeobecným pojmem, stává se vaší tváří. Kdokoliv o ní uslyší, vždy si dá do souvislosti s vaší image, a jestli chcete mít dobré image, musíte se chovat tak, aby ho takové mělo. Lidé jsou na tyto věci hákliví a ať uděláte cokoliv, lidé vás budou vždy podle vašich činů hodnotit a to je opravdu těžké. Je to velká zodpovědnost a zároveň riziko a vy musíte být opravdu opatrní. Carnegie cítil za katastrofu zodpovědnost a daroval miliony dolaru na pomoc obětem povodně. A nejen Johnstownu. Staví po Americe památky a daruje miliony dolaru stovkám knihoven. Zamiloval si Manhattan v New Yorku a v roce 1891 v něm pro vyšší společnost postavil koncertní síň Carnegie Hall. Slavnostní otevření zahájil Petr Iljič Čajkovskij. Carnegiemu se dostává velkých poct a obdiv za jeho dílo a dobročinnost. Ale byl tu ještě někdo, kdo se těšil ještě větší oblibě, než Andrew Carnegie. John Davision Rockefeller je třikrát bohatší, ale stavba koncertní síně nesoucí jeho jméno, posouvá jejich soupeření na jinou úroveň. O vánocích si spolu vyměnili dárky. Rockefeller poslal Carnegiemu levnou papírovou vestu a Carnegie na oplátku poslal Rockefellerovi, oddanému baptistovi, abstinentovi, jemnou whisky. Byly to první náznaky rivality a výzvy k otevřenému boji o post nejbohatšího a nejmocnějšího muže Ameriky.
 
Rockefellerova ropná říše roste a Carnegieho ocel se stává výhodným materiálem pro konstrukce. Carnegieho ocel buduje města po celé zemi, ale jestli chce vyzvat Rockefellera o titul nejbohatšího muže Ameriky, musí být ještě výhodnější a efektivnější. Jeho ambice jsou vysoké a ví, že může ztratit vše, na čem tak tvrdě pracoval. Amerika roste rychlostí blesku. Železniční tratě spojují města od východu na západ, což ještě před pár lety bylo nemožná a nikdo by tomu nevěřil a petrolej proměnil noc v den. Díky oceli rostou města do ohromných výšek. Důvodem tohoto růstu je rivalita mezi dvěma muži, Johnem D. Rockefellerem a Andrew Carnegiem. Jeden je králem ropy a oleje a druhý je králem oceli. A každý z nich je rozhodnut, že nebude druhým překonán. Aby Carnegie převzal žezlo nejbohatšího muže v zemi, nestačí být jen ziskovým výrobcem oceli. Musí být nejvýnosnějším. Zaměřuje se proto na slabší ocelárny mimo Pittsburgh, které skupuje, aby vybudoval největší ocelářskou říši. Carnegie do jejich rekonstrukcí investuje miliony dolaru, aby vyráběly ještě více ocele, než jakákoliv jiná ocelárna v jejím okolí. Homestead Steel Works je skutečný moderní zázrak. Ale nemůže fungovat bez lidí. Jednou z obrovských nákladů v této ocelárně je pracovní síla. Carnegie ví, že jestli chce být co nejvíc ziskový, musí udržet co nejnižší náklady. A jediný způsob, jak udržet nízké náklady je, je snížit mzdy a zvýšit pracovní dobu. K růstu zisku musí Carnegie pokračovat snižováním nákladu, včetně mzdy. Vzhledem k tomu, že na veřejnosti byl Carnegie dobrodinec, těmito kroky by byla poškozena jeho image na veřejnosti, a proto se s tím obrátil na svého předsedu, Henryho Fricka, aby za něj udělal špinavou práci. Frick se nikdy na rozdíl od Carnegieho nezajímal, co si lidé myslí o jeho metodách. Carnegie nesnesl pomyšlení, že by na veřejnosti byl on ten špatný člověk, potažmo zloděj. Frickovi to bylo jedno. Carnegie ustanovuje Fricka v dubnu 1892 předsedou Carnegie Steel a sám jede na Evropskou dovolenou do Skotska, aby mu nechal volné pole působnosti.

Velcí vůdci potřebují partnery, kteří nahradí jejich slabosti. Místo toho, aby si najmuli slabší verze sebe sama, najmou odborníky na to, na co sami odborníky nejsou.

Ocelárna Homestead byla nejmodernější továrna své doby. Mezi hlavní technologické inovace patřily otevřené kamenné pece, ve kterých bylo možné vyrobit ocel vhodnou pro konstrukční nosníky a pancéřové pláty, za které velmi dobře platilo americké námořnictvo. Továrna navíc čím dál víc směřovala k nepřetržitému provozu a výrobě. Carnegie navíc investoval do vylepšených systému pro manipulaci s materiálem, jako jsou například mostové jeřáby a výtahy. Díky tomu se zrychlil výrobní proces oceli, což taky umožnilo výrobu většího množství výrobku. Tím taky ale rostla pracovní síla, zejména u méně kvalifikovaných profesí. Na to reagovali kvalifikovaní zaměstnanci a členové odborů stávkou, která měla chránit svou historickou pozici. Když Carnegie budoval svou říši, neexistovaly zákoníky práce, vše bylo volné a každý si dělal to, co si mohl dovolit. Taková byla tenkrát doba.
 
30. června 1892 končila dělníkům kolektivní smlouva a i když vyjednávání probíhalo už od února, vedení jí nemínilo prodloužit. Místo toho jim byly dány smlouvy, které je zavazovaly k delší a tvrdší práci za menší mzdu. Frick byl přesvědčen o tom, že jediným možným způsobem, jak udržet provoz v maximální rentabilitě, je práce 12 hodin denně, 6 dnů v týdnu. To znamenalo neúnosné pracovní podmínky, nikdo nedokázal pracovat 12 hodin denně, v takových podmínkách. Dělníci byli vyčerpaní a chtěli zvýšit za svou dřinu mzdy, které byly pro ně existenční. Malé skupince mužů došlo, že změna pracovních podmínek je nutností. Odbory v té době jsou mladé a Frick jim nehodlá dát v továrně prostor k vzniku a nepokojům a stávkám. Ale než začne konat, potřebuje svolení svého šéfa, a proto mu píše: „Drahý Andrew, možná bude nutné bojovat o továrnu už v létě. Jakmile ten čas nastane, budeme bojovat, dokud nedosáhneme svého“. Carnegie si je moc dobře vědom Frickovy agresivity. To je taky důvod, proč má Frick nad ocelárnou plnou moc a proč je od něj 5000 kilometru daleko. Carnegie odpovídá: „Pane Fricku, nepochybně v prosperitě továrny podnikáte správné kroky. Jen musíte být trochu víc vytrvalý. Chráníme dělníka a přitom potřebujeme mazat soukolí kapitalismu. Někdy se tyto dva účely kříží.“ Frick si vyloží Carnegieho slova jako signál, že nastal čas jít do války, zrychluje výrobu a je na lidi tvrdší víc, než jindy. Pro případ stávky musí mít zásobu hotové oceli, aby případné ztráty byly co nejnižší.
 
Díky těmto drastickým opatřením se práce v továrně stala životu nebezpečná. Dlouhé směny šest dnů v týdnu, za snížené mzdy, práce vykonávána dělníky bez požadované kvalifikace a především celkový psychický tlak zapříčil smrtelný úraz jednoho ze zaměstnanců. Smrt někoho z blízkých, ať už v rodině, přáteli, nebo v zaměstnání, má ohromnou schopnost lidi spojovat. Frick tuší, co přijde a píše Carnegiemu: „Drahý Andrew, nevěřím, že vyhrajeme bez opravdového boje. S lítostí musím oznámit, že už není cesty zpět“. Carnegie odpovídá: „Pane Fricku, souhlasím s tím, co děláte. Jsem s Vámi až do konce“. S vědomím, že Carnegie kryje Frickovi záda, řekne dělníkům, že Carnegie Steel nebude s nimi jednat, a že podmínky se nemění. 29. června začal Frick oplocovat majetek Carnegie Steel. 30. června dělníci vstupují do stávky a stavějí v továrně barikády. Dělníci si mysleli, že ocelárna patří jim, protože jsou to oni, kdo vyrábějí ocel. Jsou jedna rodina a nechtějí, aby jim továrnu vzal malý a nepříjemný Frick. Frick jim dává poslední šanci za ukončení stávky. Celý konflikt se s tává osobní, když Frick uvidí ve fabrice oběšenou figurínu zobrazující jeho. Dělníci neuposlechnou a Frick se obrací na bezpečnostní agenturu Pinkerton, která má za úkol vyhnat stávkující dělníky z továrny a to za každou cenu, tedy i za použití maximálního násilí. Pinkerton je soukromou agenturou, která má víc mužů a zbraní, než tehdejší Americká armáda. Kdo má dost peněz, může si ji najmout, a Frick je má. Zaměstnanci Pinketronu jsou žoldáci a nemají žádné vazby na Pittsburgh, ani na zaměstnance Homesteadu. Frick podává inzeráty, kde hledá nové zaměstnance do oceláren. 5000 lidí v ocelárně (včetně žen a dětí) se zabarikádovalo a byli odhodláni bojovat o „svou“ továrnu. Někteří z nich byli vyzbrojeni střelnými zbraněmi. Na druhé straně bylo 300 ozbrojených agentů bezpečnostní agentury Pinketron, kteří měli za úkol násilím převzít továrnu.
 
5. července se agenti Pinketronu měli vylodit v člunech na severní straně Homestead, ale stávkující je viděli a začali po nich střílet. Agenti se pokoušeli vylodit, ale stávkující byli v lepší palební pozici, byli lépe chráněni díky terénu a tak útok odvrátili. Navíc se jim podařilo naložit čluny olejem a zapálené je poslat směrem k remorkérům Pinketronu. Agenti se stáhli a na druhý den 6. července zaútočili na ocelárnu. Vznikla silná přestřelka, při které bylo zastřeleno 9 stávkujících a 6 agentu bezpečnostní agentury. Další pokus o vylodění skončil fiaskem a stávkující paralyzovali agenty. Aby se zabránilo dalšímu krveprolití, byla povolána milice a po jednání mezi stávkujícími, Frickem a Pinketron se Pinkteron vzdal. Vůdce stávkujících Hugh O´Donnell požadoval, aby každý z agentu Pinkteronu byl obviněn z vraždy, což mu bylo slíbeno. Když zajatí Pinketroni procházeli městem, dav na ně křičel, ponižoval a házel po nich kamení a cihly. Dva z nich byli přitom těžce zraněni. To se projevilo na mediální kampani, která uškodila stávkujícím. 7. července byli zvláštním vlakem přepraveni do Pittsburghu, kde ovšem místo obvinění z vraždy byli propuštěni. Do Homestead byla vyslána zvláštní komise, která měla za úkol sjednat právo a pořádek. Frick s komisí vřele spolupracoval v domnění, že se podaří taky navázat dobré vztahy s milicí. 12. července v 9 ráno dorazily státní milice k továrně a o síle 4000 mužů jí obklíčilo a dalších 2000 se jich utábořilo v blízkém okolí. Stávkující byli donuceni opustit ocelárny. Frick se s některýma kvalifikovanými dohodnul, aby zůstali a pomohli mu zaškolovat nové zaměstnance, náhradu za vyhozené. Odbory zoufale hledaly způsob, jak obnovit stávku, ale díky Carnegieho penězům a Frickovu vlivu e to nepodařilo. Frick byl sice vyzván, aby dál vyjednával, ale ten to odmítnul.
 
23. července byl na Henryho Fricka spáchán atentát anarchistou Alexanderem Berkmanem. Dostal se do jeho kanceláře pod záminkou agenta najímajícího dělníky. Vystřelil na něho, a když chtěl vystřelit podruhé, revolver se mu zaseknul. Vytáhnul tedy lovecký nůž a bodnul ještě překvapeného Fricka do břicha. Přesto, že byl Frick dvakrát zasažen a těžce raněn, Berkmana ubil pěstmi do bezvědomí. Frick se zotavil a Berkman byl odsouzen na 22 let vězení. Berkmanův pokus o atentát za pomocí zaplacených médií podkopal sympatie veřejnosti k stávkujícím a celá stávka a její pokusy o obnovení se zhroutily. Carnegie Steel provedla další právní kroky proti organizátorům stávky a 16 z nich jich bylo obviněno ze vzpoury, spiknutí a vraždy. Každý z nich musel podepsat dluhopis ve výši 10000 dolaru. Odborům se podařilo je zbavit obvinění z vraždy, ale dluhopisy vůči společnosti museli zaplatit, nebo jít do vězení. Nakonec bylo dosaženo kompromisu. V září 1892 byl zatčen Hugh O´Donnell a obviněn ze spiknutí, podněcování k nepokojům, zrady zaměstnavatele a dvou vražd z následků bojů mezi stávkujícími a agent Pinketronu. V únoru 1893 byl zproštěn obvinění z vražd a následně propuštěn na kauci. Stávka v Homestead byla první organizovanou stávkou svého druhu, a byla prototypem stávky, která začala moderní věk pracovních vztahů a ve Spojených státech. Byla taky třetí nejkrvavější stávkou ve Státech.
 
Carnegiemu se podařilo odvrátit bojkot jeho výrobku. Už před stávkou bylo o něm známo, že jeho přístup k odborovým svazům je pozitivní a že je podporuje. To ovšem byl jen vypočítaný kalkul, který ho měl vymanit z podezření organizování komplotu ve vlastní továrně. Po celou dobu se vyhýbal tisku. Později prohlásil, že s násilím v Homesteadu nemá nic společného, že jeho požadavky byly uvedeny v praxi nesprávně a jeho pověst dobrého a férového zaměstnavatele a filantropa byla vážně poškozena. Prohlásil, že žádná jeho továrna nestojí byť jediné kapky krve. Přesto jeho pověst utrpěla a jeho společnost byla výrazně ohrožena. Musí zachránit svou říši, která je na pokraji zhroucení. Končí tedy svou dovolenou v Evropě a vrací se zpět do Pittsburghu.
 
Henry Frick, který je jednou střelen a bodnut, třetí den po atentátu je opět v kanceláři a pracuje. Frickova zkušenost se smrtí mu posílila sebevědomí. Frick si čím dál víc uvědomoval, že je to právě ON, kdo sedí v kanceláři, kdo v ní dře 12 hodin denně a je to ON, na koho míří pistolí. Došel k přesvědčení, že ON je číslo jedna ve firmě a chtěl toho oficiálně docílit. Vztah se mezi nimi zhoršuje a Carnegie si uvědomuje, že se musí něco změnit. Novinářům dává interview, kde říká, že kdyby byl v Pittsburghu, tak by to bylo jiné, že by tomu krveprolití zabránil, protože měl víc respektu u dělníků. Podkopává Frickou autoritu a Frick odmítá nařčení ze zodpovědnosti za Homestead stávku. Frick zuří a snaží se zosnovat nepřátelské převzetí. Situace v Carnegie Steel se čím dál víc zhoršuje.




 
Bez komentářů
Návrat na obsah