Epizoda 4 - Genog

Přejít na obsah

Epizoda 4

Muži, kteří vybudovali Ameriku
Po krvavé občanské válce, se díky čtyřem vizionářům stala Amerika nejrychleji se rozvíjející se zemí na světě a stávala se opravdovou světovou velmocí. Její průmyslový potenciál a inovace zastiňovaly ostatní země a vzhlížel k ní celý svět. Žádný jiný stát v té době nerostl tak rychle a vysoko, jako Amerika a nikdo jiný na světě.


 
Cornelius Vanderbilt spojil železnicí celý národ a před ničím se nezastavil. John Davison Rockefeller svou ctižádostí a bezcitností rozsvítil domovy od Atlantiku po Pacifik. Pro Andrewa Carnegieho nic nebylo nemožné, a proto rostou města z oceli až do nebes. A John Pierpont Morgan kontroluje elektřinu, která začíná vládnout zemi. Za pouhých 35 let se změnila celá země k nepoznání. Ale vše má svou cenu.

Blíží se prezidentské volby a na scéně se objevil muž, který je odhodlaný dát veškerou moc pracujícím. William Jennings Bryan veřejně vyhlásil monopolistům válku. Průmysloví Titáni ale nechtějí kontrolu nad svými impérii nikomu dát. A jejich další krok bude šokem pro celý svět.
J. P. Morgan je toho času nejmocnější muž Ameriky, jehož vliv je spojen s dalšími dvěma muži, A. Carnegiem a J. D. Rockefellerem, jenž mezi sebou už několik desetiletí soupeří o titul nejbohatšího muže Ameriky, což je dovedlo až na vrchol společnosti. Jejich majetek je dohromady toho času víc jak jeden bilion dolaru. To je hodnota vyšší, než 40 nejbohatších lidí dnes. Takové bohatství jim dávalo něco jako královská práva, díky svým penězům si mohli dělat, co chtěli, doslova řídili celou zemi. Jen samotný Rockefeller tvořil celé 1% celé ekonomiky, což je dnes naprosto nepředstavitelné, aby jeden člověk tak významně zasahoval do hospodářství státu. Ale zatímco Morgan, Rockefeller a Carnegie bohatnou čím dál víc, obyčejní pracující žijí v naprosté bídě. Rozdíly mezi bohatými a chudými jsou obrovské. Více než 90% Američanů má měsíčně méně než 100 dolaru, zatímco průměrný pracovník má přibližně jeden dolar na den, což je pod hranicí chudoby. Pracovní podmínky v továrnách jsou nesnesitelné a jen o ocelárnách ročně umírá na následky pracovních úrazů každý jedenáctý zaměstnanec. Když se v roce 1896 blíží prezidentské volby, jsou chudí v Americe zoufalí a bez naděje.
 
William Jennings Bryan (19. Března 1860 - 26. Července 1925) ovšem vidí příležitost, jak z této situace těžit ve svůj prospěch a jak využít hněvu lidu k jeho cestě do Bílého domu. Slibuje rovnost pro všechny, rozbití monopolismu, zavedení dalších antitrustových zákonů, slibuje, že bude hlasem chudých a bojovat proti mocným. Jeho hlavním motem je, že nikdo nevydělá milion dolaru poctivě a lidé k němu vzhlížejí. Není pochyb o tom, že se pokoušel dát Američanům v životě něco, co bylo pro ně důležité a to se nelíbilo průmyslovým imperátorům. Republikáni usilovali o zdiskreditování každého, kdo se snaží spravedlivě spravovat zákon k prospěchům všech. Za dob jejich vládnutí, zákony zvýhodňovaly ty, kteří si je mohli díky svým penězům koupit. A Bryan to hodlal změnit a nikdo nepochyboval o tom, že, když vyhraje, tak to udělá. Bryan byl oddaný Presbyterián a neuznával Darwinovu teorii. To došlo až k soudnímu sporu, známému jako Opičí proces, který se stal nejznámějším soudním procesem týkajícím se evolucionismu. Šlo v něm o obvinění učitele Johna Thomase Scopese, kterému bylo kladeno za vinu, že porušil zákaz (Butlerův zákon – zákon zakazující v té době v některých státech Ameriky vyučovat Darwinovu teorii evoluce) vyučovat Darwinovu teorii evoluce.
 
William Jennings Bryan byl nepřítelem pro průmyslovou elitu a to znamenalo, že byl nepřítelem velkého obchodu, který ovládali. Bylo jisté, že bude nominován za demokraty. Proto se pravidelně několik dní před a v průběhu voleb scházeli a vybírali vhodného protikandidáta. Bylo jasné, že i když republikáni mají svého kandidáta, že tentokrát budou muset si koupit prezidenta oni sami, tedy jen oni tři. Nakonec se dohodli na nominaci republikána, guvernéra Ohia Williama McKinleyho (je po něm pojmenována nejvyšší hora severní Ameriky, Mount McKinley na Aljašce, 6190m).

Zní to nejspíš absurdně, že si tři podnikatelé koupí hlavu státu a to dokonce takové velmoci, jako jsou spojené státy, ale nesmíme zapomenout na to, že tenkrát nebyl nikdo bohatší. A to nejen co se týče peněz, ale taky měli velkou moc. Když máte něco jako neomezené množství peněz, tak není problém si koupit kohokoliv, kdo za vás cokoliv udělá.
 
V minulosti McKinley organizoval kapitálové trhy a byl iniciátorem a nakonec schvalovatelem zlatého standardu. Zlatý standart znamená, že vydávána měna je kryta zlatem, nebo jinými hmotnými komoditami. Jeho cílem je předcházet inflačnímu zvyšování peněz v oběhu. Zlatý standard byl zrušen za vlády Franklina Delana Roosevelda (32-tý prezident spojených státu) v roce 1933, dvacet let po zavedení Federálního reservního systému (Fed)
 
J. P. Morgan, A. Carnegie a J. D. Rockefeller dali Wiliamu McKinleymu (29. Ledna 1843 - 14. Září 1901) na volební kampaň víc než 200000dolarů (dnešní hodnota víc než 20 milionu dolaru). Byla to do té doby nejdražší volení kampaň spojených státu a McKinleyho byla 5x vyšší, než protikandidáta Bryana. Ale nefinancují jen svého kandidáta. Každý jeho proslov nejprve projde osobě jejich cenzurou, zprávy v médiích jsou na tom stejně. Taky si kupovali média, především tisk, kde podrývali Bryanovu autoritu. Tenkrát to bylo daleko snazší než dnes, protože média byla omezena jen na tisk a taky měla velkou společenskou reputaci. Lidé v něj věřili. Byl to takový prvopočátek úzké spolupráce mezi médii a politiky, který později přerostl do vztahu, kdy masmédia ovládla politiku. Taky to bylo zapříčiněno tím, že mediální trh byl ještě mladý a hlavně malý a proto bylo jednodušší se informovat od svého oblíbeného korespondenta, než je tomu dnes, kdy je bezpočet médií a proto je nemožné věřit všemu, o čem jsme z nich informováni.
 
William Jennings Bryan ovšem taky nezahálí a jako první v historii volební kampaně pořádá předvolení mýtinky po spojených státech. Od té doby to budou dělat všichni uchazeči o Bílý dům a další významné společenské a politické funkce. Bryan uspořádá 500 takových to mítinků, kde davům, co ho navštěvují, slibuje zrušení průmyslového monopolu a pravomoci a moc pracujícím. Je to první přímá komunikace politika s obyvateli. Veřejně útočí na nejmocnější a nejbohatší lidi národa a slibuje novou éru. Bryanova kampaň je účinná a průmyslníci se obávají o svou budoucnost. Ovšem zastánci čistého kapitalismu přišli s další taktikou. Využili Bryanova bezbřehého populismu a použili ho proti němu. Mnoho velkých zaměstnavatelů a velcí průmyslníci se nechali slyšet, že když Bryan vyhraje tyto volby, tak podnikání bude tak nevýhodné, že budou muset zavřít. Takže když vyhraje, na druhý den už nemusí zaměstnanci chodit do práce, protože fabriky budou zavřené, protože nebude práce. Když jste totiž zaměstnancem, tak vás konfrontuje obava, že práci ztratíte, když dáte hlas Bryanovi, tomu, kdo vám slibuj lepší budoucnost, protože bez práce ji nedosáhnete a budete tím pádem na tom ještě hůř.
 
Volební účast je vysoká, skoro 90% procent voličů přijde k urnám odevzdat svůj hlas jednomu z kandidátů. Je to Wall Street versus Main Street, bohatý versus chudý. V roce 1890 to bylo veřejné hlasování, kde na jedné straně byla schránka s demokratickým kandidátem a na druhé straně s kandidátem republikánu, takže předáci viděli, jak kdo hlasoval. Takže tam byl určitý nátlak, který republikáni potřebovali na své dělníky. Oficiálně se mohli rozhodnout sami, komu dají svůj hlas, ale tím to kapitalistům zjednodušili.
 
Volny se blíží a národ je na váhách, které jsou v rovnováze. Po zavření volebních místností, dlouhých 20 hodin musí J.P. Morgan, A. Carnegie a J.D. Rockefeller čekat na výsledky, které rozhodnou o tom, jestli Amerika zůstane taková, jakou jí vybudovali. Amerika je na křižovatce svých dějin. Malá skupina vlivných mužů stvořila moderní zemi, vybudovala nepředstavitelné impéria z ropy, oceli a elektřiny. A teď jsou jejich říše ohroženy. Lidé po celé zemi chtějí změnu. Jsou rozhořčení z korupce, nekalých obchodních praktik a především z nesnesitelných pracovních podmínek, kdy i přes každodenní dřinu žijí v chudobě a jejich zaměstnavatelé v bezbřehém luxusu a blahobytu. Americké prezidentské volby v roce 1896 jsou bojištěm určující budoucnost národa a A. Carnegie, J.D. Rockefeller a J. P. Morgan udělali vše, co je v jejich silách, aby zajistili průběh voleb podle svých představ, tedy vítězstvím kapitalismu. Jsou ovšem nuceni čekat, protože konečné rozhodnutí je v rukou lidu.
Země je rozdělena. Demokrat William Jennings Bryan je veden venkovským jihem a středozápadem, zatímco guvernér Ohia William McKinley je tlačen penězi ze severovýchodu. Napětí je doslova cítit ve vzduchu. Nakonec je prezident zvolen. Andrew Carnegie, John Davison Rockefeller a John Pierpont Morgan se vyhnuli kulce a země zůstává pod jejich kontrolou. S McKinleyem v kanceláři prezidenta spojených státu si mohli dál v klidu podnikat a dělat co chtěli. Po volbách se řada nepříjemných otázek a obav, které trápily velké podnikatele, rozplynuly. Byl to člověk, který byl se svou filozofií jim blízký a tím sympatický. McKinley reguluje zpětnou regulaci a zisky opět zrychlují. Carnegie, Rockefeller a Morgan jsou ještě bohatší a mocnější než dříve. Společně porazili svého nepřítele a jejich neklidné spojenectví se začíná rozbíhat. Rockefeller je první, kdo poruší předvolební dohodu.
 
J.D. Rockefeller a A. Carnegie byli tak bohatí, respektive měli víc peněz, než mohli investovat do svých vlastních společností a proto hledali, kde by mohli dál investovat. John D. Rockefeller se dozví o masivním ložisku železné rudy v Minnesotě, základní surovina k výrobě oceli. Rockefeller sice neví nic o obchodu s oceli, ale ví, že Andrew Carnegie je největším výrobcem oceli na světě a že je to jeho šance, jak porazit svého dlouhodobého rivala v jeho vlastním oboru. Jste-li dobře řízená a organizována společnost, která soutěží s jinými dobře fungujícími společnostmi, přicházíte s nápady, kterými by jste je mohli ohrozit. Železná ruda z pohoří Mesabi je jako prach a blokovala by vysoké tavné pece. Není to nejkvalitnější surovina k výrobě oceli, kterou by Carnegie a každý jiný ocelář potřeboval, ale Carnegiemu z té informace není nejlíp. Výrobci oceli rychle zjistili jak používat železnou rudu a Rockefeller by ji mohl konkurenčním firmám dodávat za ještě nižší ceny. Existuje mnoho lidí, kteří pracují pro Carnegieho, věděli jak vyrobit ocel a stačí jen získat potřebný kapitál a můžou zřídit vlastní ocelářskou firmu a jít s cenou o něco níž než Carnegie. Z toho hrozí, že konkurence začne produkovat ocel, zákazníci utečou a to může být pro něj zničující. Rockefeller dostane nápad, postavit vlastní ocelárnu. A to Carnegie nemůže dovolit. Rockefeller je jediný soupeř, který se může Carnegiemu postavit. Carnegie je rozhodnut udělat vše proto, aby nikdo nenastoupil na jeho místo. Carnegie svolá schůzku, kde se pokusí Rockefellera zastrašit, ale Rockefeller nevybudoval své impérium na tom, že se ostatních bál. Jejich soupeření trvá už desítky let a nyní se poprvé dostanou do otevřeného konfliktu. Jednání trvá několik měsíců a ani jeden se nechce vzdát. Vyjednávání je velké umění. Výborný vyjednávač je jako výborný chirurg a jsou velmi vzácní. Rockefeller nabyl nesmírné bohatství v ropě. Jeho investice do oceli je jen malá část z jeho portfolia. Carnegie ví, že nemá na výběr. Jestli chce zůstat na vrcholu ve svém oboru, musí za každou cenu vystrnadit Rockefellera z ocelářské branže. Nakonec Carnegie navrhne, že od něj odkoupí všechny doly, když na oplátku se zřekne stavby své ocelárny. A tím bylo dosaženo dohody. Oba věděli, že dříve, nebo později budou muset dosáhnout dohody i za cenu, že nedosáhnou toho, čeho chtějí. Rockefeller a Carnegie si nakonec uvědomili, že jsou přiliž velcí na to, aby mezi sebou vedli obchodní války. Rockefeller by pravděpodobně vyhrál, ale jeho ztráty by byly tak obrovské, že by byl pžed rivaly ve svém oboru velmi zranitelný. Tato dohoda je u Rockefellera jedna z jeho nejlepších obchodních dohod v jeho kariéře. Donutil svého soupeře, aby od něj koupil něco, co sám nikdy nechtěl vlastnit. Rockefeller možná udělal s Carnegiem nejlepší obchod svého života, ale jejich dohoda přitáhla pozornost jiného soupeře, který má v plánu ještě něco většího.
 
Amerika se za posledních 30 let rozrostla víc, než jakákoliv jiná země na světě. Prosperita celého kontinentu je postavena na ropě, železnici, oceli a elektřině. John D. Rockefeller, Andrew Carnegie a J.P. Morgan vybudovali mocná průmyslová impéria a nashromáždili obrovské bohatství. Po té, co do Bílého domu dosadili svého muže, si teď mohou dělat, co chtějí a jejich byznys vzkvétá víc než kdykoliv předtím. Každý skvělý obchodník, krom toho, že je chytrý, je taky velmi odhodlaný. Řekne si: „Proč ne já?, Zasloužím si to! Pojďme!“ A když to nemáte, nemůžete dosáhnout velikosti. J.P. Morgan se stal mocným tak, že upevnil zlomené průmyslové odvětví a eliminoval hospodářskou soutěž, a poté, co uzavřeli Carnegie a Rockefeller mezi sebou dohodu, vidí potenciál uplatnit svůj model v ocelářském průmyslu. Morgan měl mnohem více moci, než peněz a pochopil, že může mít větší vliv na ekonomiku, než Rockefeller, Carnegie, nebo kdokoliv jiný. A toho využil k prosazení své představy o americké ekonomice. Morgan roky kontroloval podniky od výroby, přes těžbu, až po železnici. A jeden průmysl spojuje všechny dohromady. A tím je ocel. Morgan je přesvědčen o tom, že někdo musí dát smysl a hlavně udělat pořádek v americkém kapitalismu. Morgan chce ukončit konkurenci v ocelářském průmyslu a jediný způsob, jak to udělat, je spojit konkurenty do jedné nové společnosti. Pokud by se Morganovi podařilo podmanit ocelářský průmysl, mohl by potenciálně vytvořit největší firemní impérium na světě. K tomu ale bude muset nejdřív udělat svůj největší a nejodvážnější krok – úplné převzetí ocelářskou říši Andrewa Carnegieho.
 
Morganovo načasování je přesné. Carnegie po letech bouřlivých bitev o své impérium začíná myslet na to, že by možná odešel na odpočinek. Carnegie věděl, že bude na vrcholu v ocelářském průmyslu tak dlouho, jak dlouho bude chtít. Nebyl si ovšem jistý, jestli chce v tom boji pokračovat po zbytek svého života. Morgan ví, že nemůže na Carnegieho jít přímo, i přes Morganův vliv, byl pro něj moc velké sousto. Potřebuje jít na něj jinudy, najít někoho, kdo je mu nablízku a komu důvěřuje. Proto v prosinci roku 1900 zorganizuje setkání s Carnegieho pravou rukou Charlesem Schwabem. Morgan nabídne Schwabovi za pomoc při koupi Carnegieho oceláren místo prezidenta největší společnosti na světě. Schwab, byť plný pochyb nabídku přijímá. Jenou, když byl opět s Carnegiem na golfu, se hovor dostane k tématu jeho odchodu na odpočinek, o kterém poslední dobou vážně přemýšlel. Chtěl odejít, ale nebyl si jistý, jestli má někdo dost peněz na to, aby jeho říši koupil. Když mu Schwab řekl, že J.P. Morgan má zájem o jeho impérium a že čeká na sumu, kterou za ní požaduje, Carnegie svolí, že mu tu informaci dá. Na kousek papíru napíše 480 milionu dolaru. (v přepočtu dnes víc jak 40 miliard dolaru, víc než má Gates a Bufet dohromady) Carnegieho suma je obrovská, je to víc, než roční rozpočet spojených státu, byla to toho času největší transakce, jakou svět viděl. Schwab odnáší zprávu napsanou na papíře Morganovi. Morgan řekne Schwabovi, ať přijde s Carnegiem za ním osobně, že odpověď zní ano.
 
Osud není náhoda, je to otázka volby.
 
Charles Michael Schwab (18. Února 1862 - 18. Září 1939) pracoval u Carnegieho toho času už 15 let, kde začal jako inženýr a vypracoval se na prezidenta společnosti Carnegie Steel díky svému talentu a citu pro pracovní vztahy. Byl vyjednávačem při krvavé stávce v Homesteadu v Pittsburghu, urovnal vztahy mezi vedením společnosti a dělníky a obnovil produktivitu závodu. Po prodeji Carnegie Steel J.P. Morganovi se v roce 1901 stal prvním prezidentem největší korporace na světě US Steel. Ovšem dva roky po neshodách s Morganem končí a zakládá vlastní společnost na výrobu oceli Bethlehem Steel Corporation. Stal se druhým největším producentem oceli ve spojených státech. Ze začátku se specializoval na ocelové nosníky pro mrakodrapy, ale později se soustředil na dodávky vojenského materiálu pro americkou armádu. V první světové válce, i když spojené státy byla neutrální, přes Kanadu dovážel vojenský materiál do Evropy. Díky tomu se mu přezdívalo „obchodník se smrtí“. Byl několikrát obviněn z nelegálního obchodu s vojenským materiálem, ale pokaždé soudy obvinění smety ze stolu. V letech 1927 až 1932 byl mluvčím amerického ocelářského průmyslu.
 
Po desetiletí bezprecedentního růstu se spojené státy staly jednou z předních průmyslových velmocí na světě. J.P. Morgan již několik let má v plánu převzít ocelářskou říši Andrewa Carnegieho. Chce vytvořit v tomto oboru monopol. Ale Carnegie své impérium vybudoval z ničeho a stal se jedním z nejmocnějších mužů v Americe a věděl, že proto suma, za kterou prodá svou říši, bude astronomická. Carnegie se po prodeji Carnegie Steel J.P. Morganovi stává nejbohatším mužem spojených státu. 30 let bojoval o toto místo s Johnem D. Rockefellerem a konečně ho překonal. Jeho celkové jmění by v přepočtu dnes činilo kolem 310 miliard dolaru, což je největší soukromé bohatství, jaké kdy moderní svět viděl. Ze začátku bylo pro něj těžké si zvyknout na to, že už nemá nic společného s ocelářským průmyslem. Věnoval se především filantropii, kde zvláštní důraz kladl na vzdělání. Zakládal hlavě knihovny, školy a univerzity nejen ve spojených státech, ale také ve Velké Británii, Kanadě a dalších státech. J.P. Morgan přejmenuje společnost na US Steel, která vznikla sloučením společností Carnegie Steel, Federální ocelářskou společností a National Steel. Morganova US Steel se stala největším výrobcem oceli na světě a zároveň největší společností na světě. Jako první společnost v historii dosáhla majetku, v té době astronomické sumy jedné miliardy dolaru a bude neohroženě ovládat ocelářský průmysl dalších 100 let.


Růst společnosti US Steel a jejich dceřiných společností na jihu, byla závislá na práci černochů, vězňů a taky dětí. Společnost využívala
nenahlášené práce (práce na černo) a legalizovala je tak, že využívala tzv. černé kódy a diskriminační zákony. Například v Alabamě uzavřela smlouvy s věznicemi, aby mohla využít k práci vězně, za minimální mzdu. Díky tehdejším zákonům, vězni byli povinni pracovat a to i pro soukromé korporace, jako je například US Steel. Vlastně to byla jistá podoba otroctví. Na severu jen občas se poskytovali vězni k práci pro soukromé subjekty, ale na jihu se z toho stal nekontrolovaný byznys a to tak, že se slovo věznice stala synonymem pro soukromé podniky, v nichž pracují vězni a nejen oni. Byl to jeden z nejtvrdších, vykořisťujících pracovních systému v dějinách spojených státu. Tohle bylo jen možné za časů nekontrolovaného monopolu, který J.P. Morgan se svými soupeři stvořil díky koupenému křeslu v Bílém domě. Koupili si sice prezidenta, ale navždy se politice vyhnout nemohli. Jejich moc zaujme pozornost vynikajícího politika Theodora Roosevelta (byl vzdáleným bratrancem 32. prezidenta spojených státu Franklina Delana Roosevelta)
 
Theodor Roosevelt (27. Října 1858 - 6. Ledna 1919) pocházel z bohaté rodiny z New Yorku a mohl se stát obchodníkem, jako Carnegie, nebo Morgan, ale on se dal na politickou dráhu. Ovšem jako mladý, měl problém se svým image. Chodil oblékán v ozdobných šatech neladicích barev, v kterých se navíc choval na ten čas výstředně. Vynakládal velké úsilí ve fotografických studiích, kde se pomocí rekvizit snažil přeměnit na bohatého aristokrata z New Yorku na muže z lidu. Je ho tvář je vytesána do Mount Rushmore v jižní Dakotě, vedle tváří A. Lincolna, T, Jeffersona a G. Washingtona. Taky je po něm například pojmenovaný plyšový medvídek „teddy bear“, na důkaz Rooseveltova soucitu, když při lovu odmítl zastřelit osamělé medvídě (Mississippi v listopadu 1902). Theodor Roosevelt se pak stal hrdinou během Španělsko-Americké války (25.4 – 12.8. 1898)a po její skončení byl zvolen za republikány guvernérem New Yorku. Brzy se ukázalo, že je nezávislý a že se s ním nedá manipulovat. Jako guvernér New Yorku vydává zákony, které omezují velké obchody. Jeho cílem jsou zjevně velké korporace a lidi, kteří za nimi stojí. J. D. Rockefeller a J.P. Morgan vědí, že si Roosevelta nemůžou koupit a tak se ho snaží co nejvíc oslabit. Jediným možným způsob, jak zajistit, aby zůstal Roosevelt významnou osobností a zároveň nepřekáže byznysu, je z něj udělat viceprezidenta, protože v této funkci nic nezmůže. Viceprezident je ten někdo druhý, ten, na koho si časem nikdo nevzpomene. A tak se taky stalo. Prezidentské volby v roce 1900 byly stejné, jako v roce 1896. Protikandidát Williama McKinleyho byl opět William Jennings Bryan a McKinley zase pohodlně vyhrál. Roosevelt byl „uklizen“ do funkce viceprezidenta a byznys korporací mohl dál neohroženě pokračovat v zaběhnutých kolejích. Chytrá hra, která umlčela jeho vliv. John Rockefeller a J.P. Morgan jsou si jistí, že jsou chránění a že jim nehrozí žádné nebezpečí.
 
Přelom 20-tého století. Poprvé v historii, USA hrají důležitou roli ve světě, především jako rychle a dynamicky se rozbíjející země, která má čím díl větší vliv ve světě. Miliony lidí z celého světa cestují do této země, aby zde začali nový život a země jim taky má co nabídnout. Díky mužům, jako je A. Carnegie, J. D. Rockefeller aj. P. Morgan, kteří stvořili svá impéria, vznikala země neomezených možností. Podnikatelé, kteří řídí velké korporace, plánují daleko dopředu. Ne na měsíce, nebo roky, ale na celé dekády. Plánují na základě svých vizí a cílů, které proměňují v realitu. Dělají to tak, aby v budoucnu si zajistili stálý příjem, který jim bude vnášet ještě víc.
 
V září 1901 se prezident McKinley i přes varování, možných útoků anarchistů, vydává do Buffala, aby na Panamerické výstavě pronesl řeč o Americké prosperitě. Ale tato prosperita se netýkala každého. Mnoho lidí pořád bojuje o přežití a jsou rozhořčení ze vzájemného vztahu McKinleyho s velkým  byznysem a monopolními korporacemi. Leon Czolgosz je bývalý dělník, který pracoval v US Steel odkud byl vyhozen a přidal se k anarchistickému hnutí. 6. září 1901, po prezidentovým proslovu v Hudební kapli, se k němu dostal dostatečně blízko a dvakrát ho z revolveru, který měl ukrytý pod kapesníkem trefil do břicha. O osm dní později na následky střelného zranění, kdy se do rány dostala infekce, William McKinley umírá a stává se třetím prezidentem, který je zabit v úřadu. Leon Gzolgosz je na místě zatčen a 29. října 1901 popraven na elektrickém křesle. V rakvi bylo jeho tělo polito kyselinou sírovou, která jeho tělo během 24 hodin rozložila.
 
Na jeho místo McKinleyho přichází viceprezident Theodor Roosevelt, a chystá se stát vůdcem svobodného světa. Pro průmyslové titány se stává realitou ten nejhorší scénář, kterého se před prezidentskými volbami obávali. Vražedná kulka zapříčinila, že člověk, který je stal miliony, svou smrtí dosadí na své místo jejich největšího nepřítele, který měl být původně v dějinách zapomenut. Kdo mohl tušit, že se něco takového stane a v podstatě hned po volbách. A po prezidentské přísaze začal.
 
Roosevelt trval na tom, že kapitalisti jsou viníky bídy ve společnosti. A taky věřil v to, že představitelé země byli voleni lidmi. Lidé ve volbách nevolili, Morgana, nebo Rockefellera, ale nepřímo zvolili Roosevelta a ten toho chce co nejvíc využít. Roosevelt rychle zahajuje kampaň proti největším kapitalistům v zemi a jako prvního si vybere železniční konglomerát vlastněný J.P. Morganem. Morgan požádal o schůzku s Rooseveltem v Bílém domě, kde se mu snažil vysvětlit, že nechápe jeho počínání, že jestliže je má s něčím problém, tak on zařídí, aby se problém napravil. To Roosevelta rozzuřilo, že s ní jednal jako s konkurencí a odmítl s ním dál jednat. Morganovi po této schůzce bylo jasné, že s Rooseveltem nebude možné manipulovat. Roosevelt podává na Morganův železniční monopol žalobu u federálního soudu a jeho železniční impérium se začalo rozpadat. Jde o první antimonopolní případ proti velké korporaci. Je to překvapující porážka pro J.P. Morana. Theodor Roosevelt zahájil ve svém úřadu řadu reforem, jako například Herpburnův zákon, který dával Mezivládní obchodní komisi plnou moc regulovat sazby a donutil železnice, aby se vzdaly společných konfliktních zájmů v parníkové dopravě a uhelných společnostech. Taky byl zaveden zákon o nezávadných potravinách, který zakazoval použití jakýkoliv konzervačních látek v léčivech a potravinách. Standard Oil byla v Indianě obviněna z toho, že tajně přijímala slevy na přepravu po chicagské a altonské železnici. Pokuta pro Rockefellerovu firmu činila 29 milionu dolaru (dnešní přepočet cca 600 milionu dolaru). Ten veřejně prohlásil, že pokutu zaplatí, ale bude muset propustit několik tisíc svých zaměstnanců. Toho se Rooseveltova administrativa zalekla a tak pokutu zrušila. Nicméně v roce 1911 byla Standard Oil donucena k reorganizaci na menší firmy. Taky se zasloužil o zákony na ochranu přírodních zdrojů, které zabránily dalšímu drancování nerostných surovin a kultivaci velkých ploch.
 
Pro národ nastaly velké změny. Stárnoucí titáni jsou nuceni bránit svá impéria. Jediný, který nejdéle odolával reformám, byl John Davison Rockefeller, ale i on se neudržel napořád. Standard Oil byla nejvíc nenáviděnou společnosti v Americe, kde k tomu značně pomáhala média. Stala se synonymem pro největšího obchodního zla. Byl to případ velkých podniků, které měly neomezenou a nekontrolovatelnou moc, kterou nebylo možné zastavit. Vláda se připravuje na proces se Standard Oil, na největší kartelový proces a doufá, že jejich hlavním svědkem bude sám John Davison Rockefeller. Federální soud se mu snaží doručit předvolání, ale Rockefeller je na útěku. Cestuje po celých státech, aby se vyhnul doručení předvolání k soudu. A daří se mu to dlouhé měsíce, ale zasahuje životní událost. Jeho první vnuk spatří světlo tohoto světa a Rockefeller je pořád na útěku a proto nemůže spatřit svého vnuka a čím dál to hůře snáší. Vzpomíná na časy, kdy jeho vlastní otec bral z domu peníze a pak na dlouhé měsíce někam zmizel a nechal rodinu na holičkách. Znal ten pocit odloučení, samoty a nejistoty. Nechce se smířit s tím, že by tento proces rozbil jeho rodinu, na které mu záleželo nejvíc. Rozhodl se, že se zúčastní procesu jako svědek s tím, že bude obhajovat Standard Oil. Bude obhajovat celý systém, který s pomocí konkurentu vybudoval. Tento proces je jeho největší životní výzvou a je v sázce taky budoucnost celé země, jejich moderních hodnot, kterým dali základy ti, kteří ji dovedli mezi nejdynamičtěji se rozvíjející se země na světě. Bude obhajovat gigantický koncern, který vybudoval od nuly a teď se bude muset zpovídat úředníkům americké vlády. V procesu se ho ptali, jestli si pamatuje, jak skoupil v roce 1872 všechny rafinérie v Cleveladnu, který předseda soudu označil za masakr, nebo na úplatky senátorů. Odpovídal ve stylu, že je to už dávno a proto si nevzpomíná a taky se odvolával na to, že od roku 1902 odstoupil jako generální ředitel společnosti Standard Oil a proto není kompetentní na otázky po tomto datu odpovídat. Byl jen čestným prezidentem společnosti, tedy šlo už jen o čestný titul. Zatímco Rockefeller u soudu bojuje za svůj monopol, vzniká nová generace podnikatelů, kteří čelí novým výzvám proti firmám a korporacím, které se snaží dostat z dosahu soudních úředníku.
 
Henry Martin Ford (30.6.1863 – 7.4.1947). Nechtěl být farmářem jako jeho otec a tak v šestnácti letech odešel z domu. Odešel do Detroitu, kde se vyučil zámečníkem u James Flower & Bros a Detroit Dry Dock. Po vyučení nastoupil do Westinghouse jako opravář parních strojů a v roce 1891 získal místo u Edison Illuminating Company, kde se vypracoval na hlavního inženýra. V té době se ve svém volném čase zabýval experimenty s benzínovými motory a stavbou vlastního automobilu. Ve svých 33 letech v roce 1896 sestrojil a úspěšně vyzkoušel svůj první automobil a to mu zajistilo zájem nejen veřejnosti, ale hlavně investoru. 5. Srpna 1899 díky investorům založil svoji první automobilovou firmu, Detroit Automobile Company. Jeho vozy však měly nízkou kvalitu a přitom byly drahé a tak v lednu 1901 firma zkrachovala. V roce 1903 konstruoval další automobil. Byl to dvou válec o váze cca 450 kg a byl schopný jet až 72 km/h. Klíčové na tomto automobilu bylo to, že byl lehký, rychlý, jednoduchý a hlavně levný. Jeho pořizovací cena měla být 900 dolarů (v přepočtu cca 22.500 dolaru), oproti jiným vozům, které se pohybovaly kolem 1500 dolaru. Ford chtěl, aby auto bylo pro každého, aby si ho mohl dovolit každý průměrný Američan. V té době majitelé automobilů sami vůz neřídili, ale měli k jeho ovládání své řidiče. Auto bylo symbolem luxusu, který si nemohl dovolit každý. A Ford to chtěl změnit.  Jeho nový revoluční vůz, ale narazil na sdružení licencovaných výrobců ALAM. Aby mohl svůj nový vůz prodat, potřeboval jejich svolení. Společnost ALAM vlastní patenty na automobil a tím má plnou kontrolu nad každým, kdo vyrábí a prodává automobily. ALAM byl velmi úspěšný ve vydírání automobilových firem, kteří neměli od nich licenci. Buď zaplatili, nebo je dali k soudu. Je to v jistém slova smyslu obrovský automobilový monopol a Fordova budoucnost byla v jejich rukou, ale i přes jeho naděje, mu neudělily licenci potřebnou k produkci jeho vlastního levného vozu. To byla pro něj tvrdá rána. Fordovi bylo směšné, že si někdo vyhraňoval osobní právo patentu na automobil, který nikdo nevynalezl takový, jaký v té době byl, ale měl vzato, že tento produkt prošel určitou technickou evolucí a proto nelze na auto jako takové, uvalit patent a tím taky monopol, že prostě nemůže být vlastnictvím jediné osoby. Ford se ale nechtěl vzdát svého snu a byl odhodlán ukázat světu, že aby člověk v Americe úspěšný, stačí mu integrita a vynalézavost. Henry Ford se utká s nejmocnějším kartelem v zemi, který má podle zákonu právo mu upřít sen, v který věří. Rozhodl se jít sám, proti virtuálnímu monopolu. Vzniká se nová generace podnikatelů.
 
Mezi tím se Henry Ford snažil přilákat pozornost, potřebuje si udělat jméno. Ví, že jen něčím novým a šokujícím může prorazit na trh a tak bojovat proti monopolu. Rozhodne se, vyzvat majitelé největších automobilových firem v zemi k automobilovému závodu. Alexander Winton byl toho času nejlepší automobilový závodník a jeho výzvu přijal. Jeho firma Winton Motor Carriage Company byla váženým členem ALAM a za svůj život měl víc jak 100 patentů v oblasti automobilů a motoru. Bylo o něm známo, že když šlo o bezpečnost v souvislosti s automobilovou dopravou, povoloval patenty bezplatně. Winton je oproti Fordovi opravdu velká celebrita, je toho času nejrychlejší muž v Americe, má auto patentované konstrukce a je důležitým členem ALAM. Ford nemá se závoděním žádné zkušenosti a všichni vědí, proč ten závod pořádá. Je to jako souboj Davida s Goliášem. Ford dá do závodu všechno, jeho touha uskutečnit svůj sen je pro něj vším a v závodě zvaném Grosse Pointe vyhrál. Okamžitě se stává slavným, je hrdinou. Je to důležitý moment a okamžitě se o něj začínají zajímat investoři. Henry Ford dostává 28 000 dolaru (dnes 700000 dolaru). Je to dost peněz na vybudování své první továrny v Highland Park v Michiganu. Ze začátku produkuje 15 vozů denně, které si pro svou nízkou cenu může dovolit skoro každý Američan, ale je to pořád hodně málo, pro všechny Američany, jak si Ford představoval. Je to velmi povzbuzující vidět, že měníte svět, že směr, kterým jdete, má smysl. Ale ne všichni vítají Fordův úspěch, především sdružení licencovaných výrobců automobilu ALAM, který ho dal k soudu za porušování patentu. Všechny konglomeráty toho času žalují lidi pro patenty. Ti silní zneužívají těch slabších, snaží se najít proti nim cokoliv a využívají své síly, moci a triků, aby udrželi své monopolní postavení. Zatímco se Henry Ford připravuje na svou soudní bitvu s monopolem ALAM, soud se Standard Oil se pro Rockefellera nevyvíjí nejlépe.  
 
Rockefellerovi soud předhazuje, že má důkazy o tom, že nekalými praktikami a korupcí nechal zbankrotovat několik rafinérii. Viní ho taky z toho, že má větší ziskovost, než většina průmyslového odvětví. Rockefeller oponuje, že jeho ziskovost není větší, než US Steel a že je podivné, že se nikdo US Steel nesnaží rozmělnit na menší společnosti, jak se o to pokouší soud s ním. Zatímco J. D. Rockefeller bojuje za záchranu svého impéria, J. P. Morgan dokázal udržet svůj ocelářský monopol na vládním seznamu. Morgan využil svou moc a vliv k zprostředkování řadu vládu důležitých obchodů, kde sám uplatňoval svou moc a vliv. US Steel posiloval infrastrukturu země a měl významné zakázky od armády. Jeho největší zakázka pro vládu se však v době brojení proti monopolům odehrávala v Jižní Americe. Několik dlouhých let byly pokusy o vybudování kanálu mezi Atlantickým a Pacifickým oceánem. Takový kanál by zkrátil cestu o víc jak 12000 kilometru, což by mělo obrovský ekonomický profit pro toho, komu se takový kanál podaří vybudovat. Už Cornelius Vanderbilt v devatenáctém století si zkracoval cestu z východního na západní pobřeží přes Nikaraguu a neuvěřitelně na tom zbohatnul. Jenže v té době nebyl nikdo, kdo by měl takové prostředky, aby mohl takový kanál postavit. Až dosud. J. P. Morgan jako prostředník investuje 40 milionu dolaru (dnes asi 7 miliard dolaru) a začne stavět průplavový kanál mezi dvěma oceány v Panamě. Panamský průplav je nejambicióznější projekt, který Spojené státy kdy podnikly. Tisíce dělníku pracuje v tropickém žáru a vysoké vlhkosti a bojuje se smrtelnými nemocemi, aby vykopali kanál mezi dvěma oceány o délce 82 kilometru. Shromáždit pracovní sílu, materiál a finance, vymyslet celou logistiku takového gigantického projektu, který stvoří uprostřed Panamy kanál pro největší zaoceánské nákladní lodě mezi Pacifickým a Atlantickým oceánem, takového úkolu se může zhostit jen průmyslově vyspělý a sofistikovaný národ. Panamský kanál symbolizuje sílu a moc Ameriky, dělá z ní nejmocnější zemi na světě. Postavena z oceli a poháněná elektřinou a benzínem. A to vše bylo možné díky finanční síle a moci jednoho muže.
 
Ale věk monopolu pořád prochází svou největší zkouškou a nezpochybnitelná síla, díky které titáni nashromáždili své majetky a vybudovali svá impéria, kterými disponují, nebude trvat navždy. Desetiletí trvalého a strmého růstu udělalo z Ameriky světovou velmoc. Tuto změnu provedly největší společnosti, jaký kdy svět viděl, společnosti jako je US Steel, Standard Oil a General Electric. Ale tento pokrok má taky svou cenu. Dělníci jsou pobouřeni nebezpečnými pracovními podmínkami po celé zemi. Rozdíl mezi bohatými a chudými je čím dál větší a mnoho lidí je přesvědčeno, že největší americké společnosti otročí dělníky, aby byli na jejich úkor ještě bohatší. Svět monopolu je ohrožen.
 
Během čtyřicetileté kariéry J. D. Rockefeller využíval své vynalézavosti k inovaci k vytvoření svého impéria, jednoho z největších na světě. Ale byl taky bezohledný a nemilosrdný, a hodně lidí mělo vzato, že zašel ve svém podnikání, až přiliž daleko. Pro Rockefellera přichází hodina pravdy v procesu století, lid versus Standard Oil, kde Standard Oil byl za pomocí médií označen jako ten špatný. Celkový obraz o společnosti Standard Oil je deprimující. Podle soudu, ještě žádná firma v Americké historii nebyla za svým ziskem tak destruktivní ke konkurenci. Dále byla společnost obviněna z úplatku železnicím, zastrašování konkurence, aby získala exkluzivní pozemky k těžbě ropy a tím vyřadil jiné rafinérie z obchodu. Již víc jak 30 let má Standard Oil návod, jak systematicky ničit konkurenci a tak ustavil monopol, který takto sám redukuje cenu petroleje. (k tomu dnes slouží například OPEC, takže žádný volný trh, ale jen monopol rozmělněn o několika organizaci, které země těžící ropu zavazují, tedy vydírají) Rockefeller ve své závěrečné řeči pronesl, že když vstoupil do světa byznysu s petrolejem, byla to doba chaosu a já jsem v něm srovnal pořádek a řád. Ovládnul jsem neprosperující a chaotický trh a vybudoval z něj jedno z nejperspektivnější a jedno z nejvíc prosperujícího průmyslu na světě. Udělal jsem to, co jsem musel udělat, jestliže jsem chtěl vybudovat to, co jsem vybudoval, protože v tom čase nebyla jiná alternativa. Buď já, nebo by to udělal někdo jiný. Nikdo si nikdy nestěžoval, když jsem přivezl světlo do každého domova v Americe. Nikdo si nestěžoval, když jsem vytvořil tisíce pracovních míst a vynaložil miliony dolaru na podporu vývozu ropy do světa. Vydobyl jsem z této země ropu, ale díky mému úsilí dnes tuto zemi drží ropa při životě a vlastně mimo jiné díky ní se stala průmyslovou velmocí. Udělal jsem z Ameriky to, co čím dnes ve světě je. Vy tomu říkáte monopol, já tomu říkám podnikání! Tak mi řekněte, z čeho mne obviňujete, proč jsem vlastně tady?! A Rockefellerovi nezbývá nic jiného, než čekat na rozhodnutí soudu.
 
Mezitím, Detroitu v Michiganu, stovky kilometru od něj, čeká nový obchodník Henry Ford taky na rozhodnutí soudu. Soudní grémium rozhoduje, jestli Henry Ford může i nadále může volně vyrábět a prodávat svůj vůz, T model. ALAM prostřednictvím soudu po něm požaduje poplatky, za každý jeho prodaný vůz. Ford ví, že tyto poplatky zvýší cenu jeho automobilu a tak se stane nedostupné pro většinu veřejnosti. Pro většinu výrobců automobilů toho času byla taková soudní žaloba a pře likvidační, ale pro Forda je to něco jiného – je to pro něj příležitost. Lidé reagují na selhání dvěma způsoby: buď se bojí a vzdají se, nebo neúspěch berou jako cennou zkušenost a zdvojnásobí své úsilí. Ford tuší, že éra nekontrolovatelného monopolu je u konce. Takže během soudního sporu veřejně vzdoruje sdružení licencovaných výrobců automobilů a dál pokračuje ve výrobě a prodeji svého automobilu. Má vizi, že je možné v Americe podnikat lépe a je odhodlán to dokázat. Henry Ford, jako anti monopolista byl protikladem Rockefellera a Carnegieho. Byl jakýmsi hrdinou, který věřil v konkurenci, která přinášela další vývoj výrobků, sužeb a celého trhu, který bude prospěšný lidem. Henry Ford platil dělníkům 5 dolaru denně, což bylo skoro dvakrát víc, než u většiny Amerických továren toho času. Ford nejenže lépe platil své zaměstnance, ale taky je efektivněji využíval jako pracovní sílu. Inovoval celý výrobní proces pro výrobu automobilu a zavedl montážní linku, tedy pásovou výrobu, která navždy změní výrobu. Ford nevynalezl masovou výrobu, ale pro svou potřebu ji zdokonalil. Aby automobil, složitý stroj, který se skládá ze stovek součástek byl levnější a výroba byla rychlejší a efektivnější, musel se každý proces opakovat stále dokola a když je hotová, posune se o pozici dál, kde se proces bude zase opakovat u jiné části vozu. Montáž auta v řadě za sebou díl po dílu. Díky montážní lince mohli Fordovi dělníci vyrábět auta až 8x rychleji, než ostatní automobilky na světě. To, co do té doby montovalo 12 hodin, trvalo nyní jen hodinu a půl. Tato inovace umožňuje Fordovi normalizovat osmihodinový pracovní proces, pět dnů v týdnu. Ale aby mohl Henry Ford dále pokračovat ve svých inovacích, musí nejdřív vyhrát soud. Jeho osud, stejně jako Rockefellerův, nní spočívá v rukách federálního soudu. Henry Ford a John Davison Rockefeller jsou dvě Americké ikony různých generací, bujících jako nepřátelé o budoucnost země. Po rozsudku se navždy změní Americké hospodářství.
 
Amerika se stává nejmocnějším národem na světě. Od občanské války, která jí zpustošila, pomocí skupinky vizionářů, kteří přes nesčetné překážky dokázali vybudovat své průmyslové říše, ji přivedly do dvacátého století v čele ostatních národu. Podnikatelé nemůžou jen věřit v nějakou myšlenku, hlavní problémem je, něco pro myšlenku udělat, aby se stala skutečností. Celá desetiletí trvalo, než Rockefeller z ničeho postavil své impérium, ale za pomocí síly a moci, kterou ničil svou konkurenci a teď bojuje o jeho záchranu. Velký byznys je pro mnoho lidí nebezpečný díky své síle a moci, kterou vládne. Proces Americká vláda versus Standard Oil. Největší antimonopolní soudní líčení všech dob se blíží ke konci a je připraven pronést verdikt, který navždy změní Americké hospodářství. Bylo vyslechnuto 444 svědků, spis obsahoval 12000 stran svědectví a materiálu a to vše proti jednomu muži. John Davison Rockefeller udělal vše, co bylo v jeho silách, aby zachránil svůj monopol, ale osud Standard Oil již nebyl v jeho moci. Rozsudek zněl, že na základě zjištění, že standard Oil používal nekalé obchodní praktiky, které jsou v rozporu a antimonopolním zákonem, jako je korupce k dosažení své moci, kterou následně z pozice silnějšího zneužíval proti konkurenci, musí být do šesti měsíců rozdělen na 34 menších společností. Standard Oil Johna Rockefellera je doslova demontován na 34 malých firem. Věk monopolu je u konce.
 
Porážka Standard Oil je dobrou zprávou pro podnikatele nové generace, jako je Henry Ford. Ford věří v budoucnost svého podnikání a celkovému přístupu k společnosti. Poté, co ho automobilový kartel ALAM obvinil z porušování patentů na automobil a snažil se ho z automobilového průmyslu vystrnadit za pomocí soudních sporu o patenty, které ALAM vlastnil. Soud překvapivě rozhodnul ve prospěch Henryho Forda. Společnost ALAM nemá právo na patent automobilu. Je to moment, který mění budoucnost nejen Fordovu, ale každého průmyslu. Henry Ford může bez následků dále inovovat. Fordův sen se stává realitou, auto patří všem! Tento úspěch udělal z Forda významného a úspěšného amerického podnikatele, který je jiný, jedná jinak a na rozdíl do Carnegieho a Rockefellera nesnažil získat monopol. Snažil se o to, aby svůj produkt poskytnul co nejvíc lidem. A to lidem líbilo, brali ho jako jakýmsi národním hrdinou. Ford se chopil příležitosti a jeho továrny začínají vyrábět auto rekordním tempem. Model T stál v té době 825 dolaru. Poprvé si může auto dovolit každý.
 
Henry Ford dal do pohybu v budoucnu nejdůležitější odvětví Amerického průmyslu. Ani neměl tušení, jaký dopad to bude mít snad na všechny odvětví Amerického hospodářství. Doslova změnil Ameriku a taky svět, způsob, jakým žije, způsob, jakým vyrábí produkty, a způsob, jakým podnikají. Fordova pověst nebude vždy jen pozitivní, ale jeho revoluční myšlení a inovace, které uvedl v praxi, inspirují další generace vizionářů, kteří změní strukturu Amerického života. Například přátelé z dětství William Harley a Arthur Davidson připevní motor na kolo a začnou prodávat motorky v masovém měřítku. Milton Hershey aplikuje model montážní linky Henryho Forda na masovou produkci čokolády. Obchodník z Chicaga William Wrigley prodává svou žvýkací gumu po celé vlasti a v Hollywoodu Polský přistěhovalec Max Factor začne distribuovat kosmetiku pro filmové hvězdy do drogérií po celé zemi a vynalezne zcela nový spotřební produkt, make-up. Tohle nové plemeno podnikatelů dělá věci jinak. Vyrábí produkty pro masy lidí a přitom zaměstnancům vyplácejí plnou mzdu. Bezpečnost na pracovišti se stává standardem, stejně jako čtyřicetihodinový pracovní týden.  Vypadá to, že doba Carnegieho, Rockefeller a J. P. Morgana skončila. Ale ti tři nejmocnější muži Ameriky jsou stále mocní a víc důležití a mocnější, než byli předtím. Čerpací stanice Standard Oil rostou po celé zemi jako houby po dešti a benzínem pohání Fordovy automobily, které jsou vyrobeny z oceli v Carnegieho továrnách a ty pohání Morganův elektrický proud. Nový druh podnikatelů může dělat věci jinak od svých předchůdců, ale jejich inovace by nebyla možná bez základů, které položili muži jako je Cornelius Vanderbilt, Andrew Carnegie, John Pierpont Morgan a John Davison Rockefeller. Výsledkem je široká prosperující střední třída, která se stává hlavní a nejsilnější produkční a taky nákupní silou země. Vzrůstá potřeba a tím i výroba všeho, co je pro střední třídu důležité. Vznikají nové produkty a služby, mění se styl zábavy, rozmáhá se sport a cestování. Průmyslová revoluce stvořila střední sílu, které podléhá kdejaký trend a kde nové trendy a její nové potřeby, které jsou motorem ekonomiky, vznikají. Vytváří bohatství, jaké svět ještě nikdy předtím neviděl.
 
I když John Davison Rockefeller prohrál soud s federálním soudem svůj monopol a musel Standard Oil rozmělnit na 34 menších společností, v každé z těch, kteří se stali následujícími giganty v ropném průmyslu a ovládaly celý trh s touto komoditou, vlastnil většinu akcií. Jedná se o konglomeráty jako je Exxon, Mobil a Chevron. Tyhle firmy spolu se Standard Oil se jakoby v zájmu čistého obchodu tvořily další organizace, které měly ochraňovat nejen trh, ale taky spotřebitele. Tím měly čím dál větší nezávislost nad represivními složkami, které je již nemohly vinit z monopolismu. Je to ironie. Pro budoucnost bylo dobře, že monopol zaniknul, ale i přesto, když máte hodně peněz, tak vytvoříte, nebo si koupíte konkurenci, kterou ovládáte už ne jako majitel, ale jako akcionář. I přes to, že prohrál, díky tomu se stal ještě bohatší. Rockefeller takto vydělával ještě víc, než kdy předtím a víc než kdokoliv po něm! Jeho jmění se odhadovalo v přepočtu na dnešní poměry přes 660 miliard dolaru. Zrušením monopolu měl být veřejnosti dán dojem, že je všechno možné, když budou spolupracovat, stanou se silnější. Národ je silnější, než kdykoliv předtím a tato síla bude brzo zapotřebí.
 
31. března 1913, dva roky po procesu J. D. Rockefellera s federálním soudem, necelý měsíc před svými narozeninami umírá v Římě John Pierpont Morgan. Měl namířeno do Egypta, ale kvůli nevolnostem musel zastavit v Římě, kde později ve spánku umřel. J. P. Morgan se zapsal nesmazatelným písmem do dějin spojených státu, který měl vliv na celý svět. Na jeho počest New Yorská burza na jeden den zavřela, což se stává jen při úmrtí amerického prezidenta. Pokud jde o vytváření moderních financí, nemůžete mít moderní ekonomiku bez moderního a efektivního fungujícího bankovního systému. Měl největší moc ze všech tehdejších Titánu. V roce 1895 v době krize, kvůli odlivu fyzického zlata ze země, půjčil vládě spojeným státům peníze a tím odvrátil její bankrot. 14. Dubna 1913 se v Hartfodu v Connecticutu Andrew Carnegie a John D. Rockefeller osobně s J. P. Morganem rozloučili. Staří soupeři, kteří soutěžili v hněvu o to, kdo bude nejbohatší, díky čemuž vybudovali největší firmy všech dob a stali se největšími boháči svého času, na stáří našli k sobě respekt. Pro Rockefellera a Carnegieho je Morganova smrt připomínkou, že čas se krátí a tato realita vyvolává novou soutěž. Nešlo už ale o soutěž, kdo vydělá víc peněz, ale kdo víc jich daruje.
 
Andrew Carnegie byl první ze všech milionářů, který jako první prošlapával cestičku filantropie. Rozhodl se, že své bohatství využije k dobrým účelům. Pro své názory ohledně majetku nebyl u svých bohatých kolegů příliš oblíbený, protože se snažil ostatní přesvědčit, že všichni milionáři by měli část svých peněz darovat těm, co je nejvíc potřebují. Říkal, že vydělávat peníze je zábavné a že se mu to líbí, ale ještě víc ho baví, je rozdávat, že ho to dělá opravdu šťastným. A taky to, že člověk, který umře bohatý, si nezaslouží úctu. Carnegie daruje dohromady 350 milionu dolaru (v přepočtu dnes víc jak 67 miliard dolaru). Nejvíc daruje n vzdělání, především do jeho nejoblíbenějšího projektu, a to do knihoven. Vybudoval více než 2500 knihoven ve spojených státech a na celém světě. Ale i v této soutěži bude Carnegie překonán svým největším rivalem Rockefellerem, který ho přežije o 18 let. Čas je ta hodnota, která mu umožní darovat víc peněz, než Carnegie. Během svého života daroval Rockefeller miliony dolaru církvi a mnoha univerzitám. Ve věku 73 let založil Rockefellerovu nadaci, do které vložil jako základní vklad osobně 100 milionu dolaru (v přepočtu dnes 38 miliard dolaru). Tyto peníze po celá desetiletí pomáhají zvyšovat veřejné zdraví po celém světě. Ať už to byla povinnost baltického sirotka, nebo cokoliv jiného, nejdůležitější je, že to udělal. John Davison Rockefeller umírá v 97 letech a během svého života rozdal víc jak 530 milionu dolaru (v přepočtu dnes víc jak 100 miliard dolaru). Skutky jak Rockefellera, tak Carnegieho jsou motivací pro ostatní, jak účinně pomáhat druhým.
 
Miliony Američanů se na začátku 20. století mohou zúčastnit amerického snu. Jsou zaměstnání v bezpečných továrnách a jsou dobře placení. Za peníze si mohou dovolit koupit produkty, které země, díky nim produkuje. Země je spojená silnou ekonomikou, z které netěží už jen bohatí, ale všichni. Je to začátek éry jedné z nejdelší prosperity, jakou Amerika a svět uvidí. Není náhodou, že 20. století je stoletím Ameriky. Amerika učinila největší kroky v praktickém využití nejnovějších technologií. Jednoduše dokázali to, co v té době žádný jiný národ, produkovali víc, než kdokoliv jiný na světě. Ze zničené země, se během padesáti let stala světová velmoc. A to jí umožnilo řídit globální agendu. V době války, která započala v Evropě, svět hledal pomoc a oporu v Americe. Díky ní, díky jejich technologii a silnému průmyslu, bylo možné na světě zase sjednat mír.
 
Ale tohle by nikdy nebylo možné bez malé skupinky vizionářů, malé skupinky mužů, kteří vyvolali revoluci, která navždy změnila Ameriku a svět. Tato změna nastala díky vizi, tvrdé práci a ochoty vzít na sebe obrovské riziko. Není pochyb o tom, že tohle mohli učinit jen v Americe, protože jen tohle místo umožňuje lidem víc, než jen snít. Vše, čeho chcete dosáhnout je jen otázkou toho, jak tvrdě chcete pro svůj sen pracovat.
 
Moderní Amerika nebyla objevena, ale vybudována.
 
 
 
 
Co dodat závěrem. Každý může vidět tyto příběhy různě. Náš osobní názor je, že ať už byl J. D. Rockefeller bezohledný, A. Carnegie podlý, J. P. Morgan nesmlouvavý a C. Vanderbild tvrdý, každý z nich si zaslouží obrovský obdiv a dík, za své celoživotní dílo. Vybudovat impérium doslova z ničeho je důkazem obrovské houževnatosti a odvahy a každý takový si zaslouží úctu a respekt. Bez jejich tvrdosti a někdy i bezohlednosti by tento svět nebyl tak různorodý, protože jejich vize byla motorem a inspirací pro další miliony na celém světě. Je paradoxem dějin, že právě tito lidé se stali obětmi politických hrátek, kdy politici, kteří nikdy neriskovali své majetky a holou existenci se stali katy jejich monopolu, paradoxně placení z daní, kterých nejvíc odváděli ti nejbohatší. Stavěli na populismu proti monopolům a lidem slibovali něco, co jim samotným nepatří. Nelze se potom divit, že se tito lidé sami začali bránit a to jen proto, aby ochránili to, vybudovali. Samozřejmě toho dosahují pořád stejně, jako když začínali, tedy právem silnějšího, ale na druhou stranu, v tomto světě to bohužel jinak nefunguje. Brát jim právo na to, že mají právo vlastnit to, co si zasloužili svou prací je krádež politické moci. Je to takový začarovaný kruh, nebo tzv. zákon sporu, kdy je za své činy obdivujeme a přitom víme, že to, co dělali, není správné. Člověk je tvor, který je pořád hnán dopředu a pořád jaksi v podvědomí ví, že musí být lepší, než ostatní, chce-li v běžném životě přežít a ve společnosti něco znamenat. Motorem pro vývoj společnosti je hierarchie, která je ale zároveň zhoubou v mezilidských vztazích a tím i osudovou pro celé lidstvo. Hierarchie je systém pro technický a sociální pokrok, ovšem ne pro morální a lidský. Se systémem hierarchie se člověk nikdy neposune společensky a sociálně dál, pořád zůstane ve vězení svého přesvědčení, že může být lepší, než ten druhý. Dokud bude člověk závidět druhému, že má o něco málo víc než on sám a dokud bude hnán touhou mít o něco málo víc, než ten druhý, tento svět bude pořád vypadat tak, jak ho vidíme, se všemi ambivalentnostmi, který uvnitř sebe sama ho takto vnímáme.




Filantropie je založena na lidech, kteří nám předkládají svou vizi světa, nic víc! Je to jen vnucování osobních pohnutek a vizí několika „elit“ zbytku světa za pomocí peněz, které údajně slouží dobru. Pravda je taková, že tyto peníze jsou jen jejich další investicí.





Bez komentářů
Návrat na obsah